/Olga: Dnes je to přesně rok, co zemřel otec, pátého května, tys měla svátek, Irino. Byla pěkná zima, ten den sněžilo. Mně se zdálo, že to nepřežiju, tys ležela v mdlobách, jako mrtvá. A teď po roce už to skoro nebolí, ty už nosíš bílé šaty a tváříš se šťastně./

/Máša: Na břehu moře dub se tyčí. Řetězem zlatým upoután... Řetězem zlatým, upoután./

/Veršinin: Tady je zdravé, pěkné slovanské podnebí. Les, řeka...a jsou tady taky břízy. Milé, skromné břízy, mám je ze všech stromů nejraději. Tady se žije dobře. Jenom se divím, že na nejbližší nádraží je to odsud dvacet kilomentrů...a nikdo neví proč.

Solený: Já vím proč. Protože kdyby nádraží bylo blízko, nebylo by daleko, ale protože je nádraží daleko, tak to znamená, že není blízko./

/Máša: [...] Zapomene se na nás.

Veršini: Ano, zapomene. To už je náš osud, s tím se nedá nic dělat. Na to, co se nám dneska zdá závažné, významné, velmi důležité, na to se až přijde čas, zapomene, anebo se to bude zdát nepodstatné. A zajímavé je, že my teď vůbec nemůžeme vědět, co se vlastně bude považovat za vznešené, důležité a co za ubohé a směšné. Copak se objevy Koperníkovi, nebo dejme tomu Kolumbovi nedzály v prvních chvílích zbytečné, směšné a nějaký čirý nesmysl sestrojený jakýmsi bláznem se naopak nezdál pravdivý? A může se stát, že náš dnešní život, se kterým se tak smiřujeme, se časem bude zdát divný, trapný, hloupý, nedostatečně čistý a možná že dokonce hříšný.../

/VERŠININ: No tak co? Když nám nenesou čaj, tak se aspoň pustíme do filozofie.

TUZENBACH: Tak pojďte. Na jaké téma?

VERŠININ: Na jaké téma? Pojďte se zasnít… například… o životě jaký bude po nás, tak za dvě stě, tři sta let.

TUZENBACH: No dobře. Po nás budou lidi létat v balónech, změní se saka, lidi možná objeví šestý smysl a vypěstují ho, ale život zůstane pořád stejný, těžký, plný tajemství a šťastný. I za tisíc let budou lidi vzdychat: "Ach, to je těžký život!" A zároveň, přesně tak jako teď, se budou bát smrti a nebudou chtít umřít.

VERŠININ: Jak bych vám to řek? Mně se zdá, že na zemi se všecko určitě pozvolna změní, že už se to mění před našima očima. Za dvě stě, tři sta let, koneckonců za tisíc let - o čas tu nejde - nastane nový šťastný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už teď, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete-li - i naše štěstí. (…) Skončil jsem tam, kde vy, akademii nemám. Hodně čtu, ale neumím si knihy vybírat, takže možná vůbec nečtu to, co by člověk měl číst, ale musím říct, že čím déle žiju, tím víc chci vědět. Šedivějí mi vlasy, už jsem skoro dědek, ale vím toho málo. Ale přesto mám ten dojem, že to nejpodstatnější, to hlavní že vím, to že vím naprosto jistě. A moc bych vám chtěl dokázat, že štěstí pro nás neexistuje, nemůže a nebude existovat… My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků. Když ne já, tak aspoň potomci mých potomků.

TUZENBACH: Tak podle vás člověk nesmí na štěstí ani pomyslet? Ale co když jsem šťastný?

VERŠININ: Nejste.

TUZENBACH: My si zřejmě nerozumíme! No jak vás mám přesvědčit? (…) Nejen za dvě stě nebo tři sta let, ale i za milión let zůstane život stejný, jako byl kdykoli předtím. Život se nemění, ten je stálý a řídí se svými zákony, do kterých nám nic není, nebo aspoň které nikdy nepoznáme. Tažní ptáci, jeřábi například, letí a letí, a ať se jim honí hlavou jakékoli myšlenky, vysoké nebo nízké, stejně poletí dál a nebudou vědět proč a kam. Letí a budou létat, ať se mezi nimi objeví jací chcete filozofové. A jen ať si filozofují jak chtějí, hlavně že budou létat…

MÁŠA: Ale musí to mít nějaký smysl, ne?

TUZENBACH: Smysl… Venku padá sníh. Má to nějaký smysl?

MÁŠA: Mám dojem, že člověk musí v něco věřit nebo musí aspoň víru hledat, jinak je život prázdný jako… Žít a nevědět, proč letí jeřábi, proč se rodí děti, proč na nebi svítí hvězdy… Buď musí člověk vědět, k čemu je na světě, anebo je všecko nesmysl a člověku je pak všecko jedno./