/[...]my lidi neumíme než se opakovat, pořád dokola, možná k tomu vyhrává jinej orchestr, ale melodie je pořád stejná./

/ROBERT: Zdálo se mi, že jsi mrtvá a můj kufr na cello je tvoje rakev a dvě černé labutě tě odvážejí přes temnou vodní hladinu a já jsem běžel za těmi podivnými márami a křičel Majo, Majo, a zdálo se mně, že jsi na měsíci a slyšíš můj hlas a já běžím a běžím přes vodu, stromy a hory, přestože jsem to podivné spřežení už dávno ztratil z očí - . A já se probudil, zabalil si věci a prvním letadlem jsem přiletěl domů.

MAJA: Tak ty ses vrátil, abys mě pochoval, to se mi snažíš říct?/

/Bůh stvořil hrozny a tabákové rostliny na zemi, aby se jeho lidé mohli namazat, kdykoli se jim k tomu naskytne příležitost./

/M: Myslela jsem, že na lásku nevěříš.

R: A taky že nevěřím. Věřím ale v její nepřítomnost, věřím v černou díru, kterou po sobě zanechává./