Ten obrovský muž nebo žena (ten den měly obchody zavřeno) leželi bez hnutí, hlavy podložené šátky, jeden vedle druhého, nohy kousíček od moře, zatímco dva tři racci se půvabně dotkli vln valících se na pobřeží a usadili se blízko jejich bot. – s.7

„Já už taky nevím,“ řekla to Betty, zvesela a prostě, a kdo popře, že tahle zapomnětlivost pojící se s výřečností, mateřským rozumem, babskými povídačkami, impulzivním jednáním, chvilkami úžasné odvahy, humoru a sentimentality – kdo popře, že v těchhle ohledech je každá žena příjemnější než jakýkoliv muž? Tedy rozhodně to platí o Betty Flandersové– s.9

… a ten krab s opálovým krunýřem pomalu kroužil kolem dna a slaboučkýma nožkama se snažil vyšplhat po strmé stěně; zkoušel to, a padal zpět, ale pokoušel se o to znovu a znovu. – s.12

=> byla bouře

paní Barfootová byla invalidní

Elizabeth Flandersová – vdova v nejlepších letech (40 - 50)

Elizabeth Flandersová, o které se pocídalo tohle, a ještě mnohem víc bude řečeno, byla samozřejmě vdova v nejlepších letech. Něco mezi čtyřicítkou a padesátkou. Léta a smutek mezi nimi; smrt Seabrooka, jejího manžela; tři chlapci; chudoba; domek na okraji Scarborough; pád chudáka jejího bratra Mortyho a jeho možný odchod z tohoto světa – protože kde je? Kde je? Zastínila si oči a vyhlížela na silnici kapitána Barfoota – ano, už se blížil, jako vždy přesnost sama; s jeho pozornostmi Betty jen zrála, její postava sošněla, její tvář růžověla radostí a oči se snad třikrát denně zalévaly slzami z důvodu, který nikdo nechápal. – s.13

Pravda, co je špatného na tom, jestli pláče pro manžela, a ten náhrobek…. – s.13

Jelikož se hlas jejího syna ozval ve stejný okamžik jako hrom, neoddělitelně a radostně smísil život a smrt. – s.14

ohlédnutí za minulostí – něco, muzea

Floyd – kněz – učí kluky latinu zadarmo

Rebecca – služka

(Flandersová): „Ano, rozhodně to stačí na rybí karbanátky na zítřek – možná kapitán Barfoot“ – a dospěla ke slovu „miluji“. Odešla na zahradu a četla, opřela se o ořech, aby se nezapotácela. Ňadra se jí zdvíhala a zase klesala. Seabrook se jí zjevil před očima jako živý. Zavrtěla hlavou a skrze slzy hleděla na ty pohybující se lístky na pozadí žluté oblohy, když tři husy napůl proběhly, napůl proletěly přes trávník a za nimi Johnny s klackem v ruce. – s.18

Jediný z jejích synů (Jakob), který ji nikdy neposlechne, říkávala. – s.20

A přece máme duši, přemítala paní Narcisová, když s kapitán Barfoot náhle vysmrkal do velkého červeného kapesníku, a příčinou toho všeho je jen mužova hloupost, a ta bouře je zrovna tak moje jako jeho… tak si v duchu přemítala paní Narcisová, když k nim kapitán zašel na návštěvu a zjistil, že Herbert je pryč, a dvě nebo tři hodiny tu téměř beze slova proseděl v křesle. Ale Betty Flandersová si nic takového nemyslela. – s.24/25

Nicméně je fakt, že muži jsou nebezpeční. – s.27

Celý jeho vzhled byl pevný, ale mladiství, lhostejný, nevědomý – na to, aby člověka srazil! – s.27

Nikdo nevidí nikoho, tak jak je, tím spíš postarší paní sedící naproti neznámému mladíkovi v železničním vagonu. Vidí celek – vidí všechny možné věci – vidí samu sebe… Teď si paní Normanová přečetla tři stránky jednoho románu pana Norrise. – s.28

Strom – spadl strom, je to jakási smrt v lese. I vítr v korunách zní poněkud melancholicky. – s.29

Ale pokud jde o bohoslužbu v kapli Královské koleje – proč dovolují ženám, aby se jí zúčastnily? Když se totiž myšlenky začnou toulat (a Jákob působil nesmírně nesoustředěným dojmem, hlavu měl zakloněnou, zpěvník otevřený na nesprávné stránce), pokud se tedy myšlenky roztoulají, je to proto, že na židlích s rákosovým výpletem se předvádí několikero kloboučnictví a celé skříně barevných šatů. A třebaže hlavy a těla můžou být dostatečně zbožné, vzniká dojem jednotlivců – někteří mají rádo modrou, jiní hnědou; někteří péra, jiní macešky a pomněnky. – s.29/30

Jákob: „To je děs!“ říkal a rozhlížel se po ulici, jestli neuvidí šeřík nebo kolo – cokoli, jen aby znovu nabyl pocit svobody.
“Naprostý děs!“ opakoval Timmymu Durrantovi a v těch slovech shrnul nepříjemné pocity ze světa, který viděl u oběda, světa životaschopného – o tom nebylo pochyb -, ale tak nepotřebného! Všechno to předstírání – Shaw a Wells a seriózní týdeníky za šest pencí! Na co si to hrají, tihle obstarožní lidé, proč se tak honí, a přitom tak ničí? Copak nikdy nečetli Homéra, Shakespeara, alžbětince? – s.32

„Jsem kým jsem a mám v úmyslu jím být dál.“ – s.32

„Spočívá historie v životopisech velkých mužů?“ – esej – s.35

Sopwith: … sama duše mu splývala ze rtů v tenkých stříbrných kroužcích, které se taví v myslích těch mladíků jako stříbro, jako měsíční svit. Ještě daleko a dlouho si to budou pamatovat, a až uvíznou v nudě, budou se v duchu po tom ohlížet a znovu se tím občerstvovat. – s.36/37

mladík: Za ním se mezitím to pozadí, které vytvořili, ať už hádkou, či ne, to duchovní pozadí, pevné, a přece pomíjivé, jako by bylo ze skla, oproti tomu tmavému kameni kaple, roztříštilo, mladíci se zvedali ze židlí a rohů pohovek, začali se hemžit a hrnout, tlačili se ke dveřím pokoje, které povolily, a tak zmizeli. Zůstal tam Jákob v tom mělkém křesle sám s Mashammem? S Andersenem? Se Simonem? Ano, byl to Simon. Ostatní už odešli. – s.40/41

„Jaksi na tom zdá se záleží.“ – s.41

… pohled na něj (Tomky Durrant), jak tam tak sedí s rukou na kormidle, celý opálený, se strniskem na bradě přísně pohlíží na hvězdy, pak zase na kompas, a zcela přesně cituje stránku té věčné učebnice, by byl pohnul ženou. Jákob samozřejmě nebyl žena. Pohled na TD nebyl pohled pro něj, nic, co by se dalo uctívat na pozadí oblohy; ani zdaleka. – s.43

Nepozorovaně se však kouř z domku začíná sklánět, dostane výraz smutečního emblému, vlajky laskající hrob. Racci, kteří zeširoka vzlétli a pak klidně plachtili, jako by ten hrob označovali. – s.45

Ovšem, těžko říct, jestli je tohle ten správný výklad Jákobovy zasmušilosti, jak tam tak seděl nahý na slunci a hleděl na Land’s End. Nepromluvil totiž ani slovo. Timmyho někdy napadlo (jen tka letmo), jestli ho třeba netrápí jeho rodiny… Co naděláme. Jsou věci, které se neříkají. Pryč s tím. Usušme se a vezměme to první, co nám přijde pod ruku… Zápisník, do něhož si Tomky Durrant zaznamenával svá vědecká pozorování. – s.45

Havrani usedli; havrani se opět vznesli. Stromy, kterých se tak vrtošivě dotýkali, jako by nestačily jejich množství pojmout. Koruny stromů se rozeznívaly vánkem; větve slyšitelně vrzaly, a třebaže léto sotva vrcholilo, sem tam padaly suché větvičky či lusky. – s.51

„Nic takového jako ticho neexistuje,“ prohlásila pevně. „Za večerů, jako je ten dnešní, slyším dvacet různých zvuků, a to nepočítám vaše hlasy.“ – slečna Eliotová – s.55

Jste příliš dobrý – příliš dobrý, pomyslela si o Jákobovi a říkala si, že jí nesmí říct, že ji miluje. Ne, ne, ne. – s.58

Ale nakonec tohle je pouze jazyk mladé ženy, té, která miluje, anebo se lásce vyhýbá. Přála si, aby ten okamžik pokračoval donekonečna přesně tak, jak působil toho červencového rána. A okamžiky takhle nefungují. Teď například Jákob vykládal o jakési pěší túře, kterou podnikl, a ten hostinec se jmenoval „U kouřícího hrnce“, a když uvážíme, jak se jmenovala hostinská… řvali smíchy. Ten vtip byl neslušný. – s-66

Zdá se tedy, že muži i ženy za to můžou stejně. Zdá se, že hluboké, nestranné, naprosto spravedlivé mínění o našich bližních je z principu vyloučené. Buď jsme muži, anebo jsme ženy. Buď jsme chladní, anebo sentimentální. Buď jsme mladí, anebo stárneme. V každém případě je život pouze průvodem stínů, a bůhví, proč je tak dychtivě objímáme a pociťujeme takovou bolest z jejich odchodu, když jsou to pouhé stíny. A proč, je-li tohle a ještě mnohem víc pravda, proč když stojíme v okenním výklenku, nás ještě překvapuje náhlé zjištění, že ten mladík v křesle je ze všeho na světě to nejskutečnějsí, to nejsolidnější, to, co nejvíc známe – vskutku, proč? Neboť hned následující okamžik o něm nevíme nic. – s.66

Pak posuďte účinek sexu – jak mezi mužem a ženou probíhá v jakýchsi vlnách, chvějivě, takže tu se projeví jako údolí, tu zase jako vrchol, když popravdě řečeno je možná plochý jako moje dlaň. – s.67

… k čemu je řečtina, kdyby se neměla vykřikovat na Haverstock Hill za úsvitu? Navíc Durrant nikdy nenaslouchal Sofoklovi a Jákob zase nenaslouchal Aischylovi. Holedbali se, chvástali; oběma připadalo, že snad přečetli všechny knížky světa; poznali každý hřích, vášeň i radost…….. A jak to všechno pozorovali, viděli stíny Londýna prosvítající v mlze či ve světle lamp, rozhodli se ti dva mladíci ve prospěch Řecka. – s.71

Ten problém je neřešitelný. Tělo je s mozkem propojeno. Krása jde ruku v ruce s hloupostí. Seděla tam a zírala do ohně stejně, jako zírala na tu rozbitou konvičku na hořčici. Nehledě na to, že bránil neslušnost. Jákob teď pochyboval, jestli se mu ve skutečnosti líbí. Zprudka se navrátil k mužské společnosti, k uzavřeným pokojům a dílům klasiků; a byl hotov se hněvivě obořit na kohokoli, kdo tenhle život utvářel. – s.76

Nakonec ona za to nemůžu. Ale to pomyšlení ho rozesmutňovalo. Nestárneme a neumíráme kvůli katastrofám, vraždám, úmrtím či nemocem; ale kvůli tomu, jak se lidé dívají a smějí a vybíhají po schůdkách omnibusů. – s.76/77

„Život je ohavný – život je hnusný!“ vykřikla zase Rosa Shawová. – s.82

Pojďme se zamyslet nad dopisy – jak přicházejí po ránu a taky večer, se žlutými nebo zelenými známkami, jež učiní nesmrtelnými razítko – uviděl vlastní obálku na stolku někoho jiného totiž znamená uvědomit si, jak brzy se uzavřou a odcizí vaše činy. Pak je konečně schopnost mysli uniknout z těla zjevná a možná se toho našeho přízraku odloženého na stolku bojíme, nenávidíme ho nebo si přejeme, aby zmizel. Nicméně jsou dopisy, které pouze oznamují, že večeře je v sedm; jiné objednávají uhlí; další sjednávají schůzky. – s.87/88

Život by se bez nich (bez dopisů) rozsekl vejpůl. „Přijďte na čaj, přijďte na večeři, co je pravda na tom, že…? Už jste slyšeli, že…? Život v hlavním městě je zábavný; ruský balet…“ Tohle jsou naše opory a berličky. Spřádají naše dny a činí z života dokonalou kouli. A přece, a přece… když jdeme na večeři, když doufáme, že se někde brzy sejdeme, vnucuje se pochybnost; takhle, že trávíme své dny? Ty vzácné, omezené, tak brzy vyčerpané – tím, že pijeme čajM že jdeme na večeři? A dopisy se hromadí. A telefony zvoní. A všude, kam přijdeme, nás obklopují dráty a potrubí, aby přenášely hlasy, které se snaží někam proniknout, než bude rozdána poslední karta a naše dny sečteny. „Sanaž se proniknout,“ neboť jak zvedáme šálek, podáváme ruku, vyjadřujeme naději, cosi nám šeptá: A tohle je všechno? Copak nikdy nebudu vědět, sdílet a mít jistotu? Jsme odsouzeni po všechny své dny psát dopisy, které padají na konferenční stolek, posílat hlasy, které odezní v chodbách, a zatímco život se vytrácí, domlouvat si večeře? A přece jsou dopisy úctyhodné; a telefon chrabrý, neboť jsme na té cestě osamělý, a pokud se propojí pozvánkami a telefonáty, šli jsme společně – možná, kdoví, třeba bychom si cestou mohli i popovídat. – s.88

Lidé se určitě snažili. Byron psal dopisy. Cowper také. – s.88

„Život je zlý- život je odporný!“ vykřikla Rose Shawová