• „Co on asi říkal o žumpě; co vůbec říkal? zamyslela se Isa a hlavu naklonila k statkáři Rupertu Hainesovi. Předtím se s ním setkala na bazaru a pak na tenise. Podal jí šálek a raketu – to bylo vše. Ale v jeho popleněné tváři pořád spatřovala tajemství; a v jeho mlčení vášeň. Hned tehdy na tenise to vycítila, a na bazaru také. Teď to cítí zas, už potřetí, a ještě silněji.“ – s.6

• „ Isa zdvihla hlavu. ta slova obemkla ji a Hainese dvěma kruhy, dokonalými kruhy, a jako dvě labutě je unášela po proudu. Ale on měl bělostnou hruď ověšenou chomáčem špinavého žabince, a jí se zase na blanité nohy věšel manžel makléř. Kolébala se na třínohém sedátku, tmavé copy spuštěné a tělo ve vybledlém županu jako polštář.

Paní Hainesové neušlo vzrušení, které je oba obemyká a ji vylučuje. Čekala, jako před odchodem z kostela čekáváme, až dozní varhany. Cestou domů do červené vily mezi žitnými lány, zahubí to vzrušení, jako když drozd uklove motýlu křidélka. Nechala uběhnout ještě deset vteřin, potom, jakoby jí varhany dozněly, napřáhla ruku k paní Oliverové.“ – s. 6

• „zůstala paní Swithinová stát…vzpomněla si na matku… Co se jí matka nahubovala tady v pokoji – „ale v docela jiném světě,“ připomněl jí vždycky bratr.“ – s.8

• vše je hluboko popisováno X „Ta sladkost dnes byla: „Jak mu to kuchařka s tím chřestem dala; jak jsem jí řekla, když zazvonila: to je hezký kostýmek, a ta blůzka akorát k němu;“ až se dostaly na to s tím mládencem, jak tak chodily sem tam po terase, převalovaly cukrátka a tlačily kočárek.“  dvojsmysl – s.9

• p. Oliverová: „Kam půjdeme po smrti, to nevíme, to nevíme, ani nedbáme,“ broukala si. „Vůkolním se, letně zmlklým, rozžhaveným vzduchem…““ – s.11

• Giles ~ Leonard

• Afghánský chrt ~ pan Olivek  věrnost

• Isa ~ chrt  chrt neuznává domácí pouta, ona naopak ano

• „Knihovna je nejmilejší místnost v domě,“ zacitovala a pohledem zatěkala po knihách. „Zrcadlo duše,“ prý jsou knihy. Královna víl, Kinglakův Krym; Keats a Kreutzerova sonáta. Tady stojí a zrcadlí. Co? Jaký lék jí mohou dát knihy v jejím věku čítajícím tolik let jako století, devětatřicet. Jako celá její generace na knihy moc nedala; a na zbraně taky ne. – s.13 - Isa

• Isa „Kavaleristi jí tvrdili, že ten kůň má zelený ocas; ale ona prohlásila, že je to docela obyčejný kůň. Zatáhli ji do kasáren na strážnici a hodili na postel. Jeden kavalerista ji zpola svlékl, dívka vřískala a tloukla ho do obličeje…“

To bylo skutečné; tak skutečné, že na mahagonové dveřní výplni uviděla bránu do Whitehallu; za tou bránou strážnici; na strážnici postel a na posteli děvče, jak vříská a tluče ho do obličeje, vtom se dveře (byly to přece dveře) otevřely a vešla paní Swithinová s kladivem v ruce. – s.14

• Odložil noviny a všichni koukli po nebi, jestli poslouchá meteorologa. … Tu vyšlo slunce – neskonalá, úchvatná radost objímající kdejaký květ, kdejaký list. A zahalenou tváří se zase soucitně vzdálilo, jakoby se zdráhalo patřit na lidské utrpení…Nad ním je modř, čirá modř, temná modř; modř, která dolů nikdy neprosákne, kterou nikdo nezaznamenal. Nepadá na svět ani jako slunce, ani jako stín, ani jako déšť, prostě tu strakatou kouli, zemi, nebere na vědomí. Nepocítí žádný květ; žádné pole; žádná zahrada. – s.15 – křesťané?

• Prohlížel si mládež, jak rozvěšuje po trámech růže. O lidech, ať prostých nebo urozených, neměl valné mínění. Jak tam opřen o vrata mlčky, posměšně stál, vypadal jako uschlá vrba, skloněná nad řekou, listí spadalé, a v očích vrtošivý tok řeky. – s.18 ~ Leonard?

• reflexe na literaturu

• Sw.:“Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi,“ řekla paní Swithinová ,„to zubům nesvědčí-“ – s.19

• Ale paní Sandsová nerada viděla, že si k ní chodí do kuchyně vykládat před děvčaty báchorky. Ještě jim nasadí brouky do hlavy. Holky pak slyší nebožtíky, jak valí sudy. Pod stromy vidí bílou paní. Po setmění se žádná neodváží na terasu. Když kýchne kočka: „To je duch!“ – s.20

• Paní Sandsová přinesla chleba; paní Swithinová přinesla šunku. Jedna krájela chleba, druhá šunku. Společná práce je uklidňovala a sbližovala. – s.21

• důvěra ženy k ženě (Swithinová + Jessie)

• Candish se zastavil v jídelně a posunul žlutou růži. Žlutou, bílou, červený karafiát – tak je urovnal. Květiny měl rád…. Žlutá se tam hodí. – s.22

• Zato dáma je pouhý obraz. V žluté říze, opřená o sloup, v ruce stříbrný šíp, ve vlasech péro, vábí zrak nahoru, dolů, od křivky k přímce, zelenými mýtinami, stříbrnými, šerými i růžovými stíny do ticha. – s.23

• Pokoj je prázdný. Prázdný; prázdný; prázdný; tichý; tichý; tichý. Pokoj je mušle, zvučící tím, co bylo, než byl čas; váza stojí v srdci domu, alabastrová, hladká, chladná, a v ní klidná, destilovaná esence prázdnoty, ticha. – s.23

• Copak i tady v srdci venkova nemůže být člověk vůbec sám? Je to otřes-Potom se skalisko obejde, obemkne. Trapné, ale není vyhnutí. Společnost musí být. – s.23

• Isabela pozoruje neznámého mladíka: intelektuál – puntíkatá kravata, rozepnutá vesta; uhlazený, svobodného povolání, tj. bledý, nezdravý; velmi nervózní; při nenadálém představování sebou škubal, v hloubi duše pekelně ješitný; ač její host, výlevy paní Manresové odsuzoval! Isa k němu pocítila nechuť a zároveň zvědavost. – s.24

• Copak nemáme neomezenou víru v maso a krev? Nejsme všichni z masa a krve? A jak pošetilé, zveličovat hloupůstky, když máme pod kůží jen maso a krev – muži i ženy! Ale jí jsoumuži milejší – samozřejmě. – s.24

• A tak se ta historie zamluvila. Někdy se paní Manresová odvolávala na strýce biskupa. Ale snad je biskupem jen v koloniích. A v koloniích se snadno zapomíná a odpouští. Také se mluvilo o diamantech a rubínech… - s.24

• paní Manresová hodila koketní pohled na Candishe, jakoby to byl pořádný chlap a ne koketní panák. – s.25

• V té hloubce uprostřed, v tom černém srdci, se ta urozená paní utopila. Před deseti lety jezírko vypustili a našli stehenní kost. Naneštěstí to byla kost ovčí, ne ženská. A ovce nemají duchy, protože nemají duši. Jenže služky si nedají ducha vzít. A musí to být duch urozené paní, která se utopila z lásky. V noci si žádná k leknínovému jezírku netroufne, jenom teď, když slunce svítí a panstvo ještě sedí u stolu. – s.26/27

• „Je to můj manžel.“ řekla si Isabella, když se pozdravili přes kytici pestrých květin. „Otec mých dětí.“ Stará fráze zaúčinkovala; zmocnila se jí pýcha; a láska; a také pýcha nad sebou, že si ji vyvolil. … S hrůzou si uvědomila, jak ho miluje a nenávidí. – s.28/29

• „Proč se bojí?“ řekla si Isabella. Je to ubožák; bojí se hájit své přesvědčení – jako se ona bojí manžela. Vždyť píše básně do sešitu vázaného jako domácí účty, aby Gilda nic nezvětřil. Pohlédla na Gilese. – s.30

• co platilo r. 1833  platilo i roku 1939

• „…Bude tu,“ a hlavou kývla na pruh mlhy, kladoucí se na vzdálené pole, „až my tu nebudem.“ – s.31

• recitování Shakespeara: „Chybí nám slova – chybí nám slova,“ bránila se paní Swithinová. „Je to v očích, ne na rtech; to je to.“
  “Myšlenky beze slov,“ zadumal se její bratr. „Je to vůbec možné?“ – s.32

• Gilda přemýšlí o Viliamovi Dodgovi: Lichotník; patolízal; nenormální chlap; umí jen dotírat či štípat; ohmatáváním se vzrušovat; uštipovat a mlsat, mroukat se a miliskovat; chlapsky milovat ženu nedovede – právě měl hlavu těsně u Isiny hlavy – je to zkrátka – To slovo nemohl vyslovit veřejně, jen sevřel rty; a pečetní prsten na malíčku zrudl, jak mu zbělely prsty svírající opěradlo židle. – s.35

• „Jestlipak bude deštivo nebo hezky?“ – s.35

• Chlapci touží po velkých rolích, děvčata zas po krásných šatech. – s.37

• „Candish, zahradník a služka, všichni nosili židle – pro diváky. Diváci neměli co dělat…Nemluvili. Dívali se na krajinu, že se tam snad někde, na některém poli stane něco, co je zbaví nesnesitelně tíživé povinnosti společně mlčky sedět a nic nedělat. Duchem i tělem si byli až příliš blízko, a zase ne dost. Cítit a myslit sami pro sebe, nebo prostě spát, to nesmíme, myslel si každý pro sebe. Jsme si až příliš blízko; ale zase ne dost. A tak se vrtěli na židli.“ –s.38

• Isabella si připadala jak v žaláři. Přes žalářní mříže, oparem spánku, který ji rozptyloval, zraňovali ji tupé šípy; šípy lásky; a zas nenávisti. Skrze těla jiných nepociťovala jasně ani lásku, ani nenávist. – s.38

• p. Swithinová: „Však nás čeká další život, myslím, doufám,“ zašeptala. „Žijeme v jiných lidech, pane…Žijeme ve věcech.“ – s.40

• swithinová – neustále si pro sebe něco recituje

• William: Viděl jen její oči. Tak rád by poklekl, políbil jí ruku a řekl: „Ve škole mě drželi, paní Swithinová, pod vědrem špinavé vody; když jsem se, paní Swithinová, podíval vzhůru, svět byl špinavý; tak jsem se oženil; ale mé dítě, paní Swithinová, není moje. Jsem, paní Swithinová, jen polomuž; jsem mihotavý, v sobě rozpolcený hádek, paní Swithinová; Gilda to poznal; ale vy jste mě uzdravila…“ – s.42

• div. hra = vlastenecká

• čtení programu hry: „O falešném vévodovi a princezně přestrojené za chlapce; podle bradavice na tváři se z žabáka vyklube dávno ztracený dědic; a Carinthia – to je vévodova dcera, ztracená v jeskyni – se zamiluje do Ferdinanda, kterého stará babina strčila do košíku. A vezmou se. To je tak asi všechno.“ –s.50

• Co by se starala o příběh: na příběhu nezáleží. Ale co se děje? – s.51

• „Bratříčku, pojď se mnou, pamatuješ se na tu hru, co jsme jako děti hrávali v dětském pokoji?“ Pamatuje se. Byla to hra na indiány; rákos se zprávou zabalenou v kamínku.
  “Jenže my jsme už, má milá Cindy, “ zdvihl klobouk, „dohrály.“ - s.54

• Gilda kope kámen před sebou: … Cíl byla vrata; do desíti kopů tam musí být. První kopnutí byla Manresová (vášeň). Druhé Dodge (úchylnost). Třetí on sám (zbabělost). … Do deseti ho dokopl. V trávě tam ležel had svinutý do olivově zeleného prstence. Mrtvý? Ne, jen se dáví, protože mu v tlamě trčí žába. Had ne a ne ji spolknout; žába zas ne a ne projít. Křečí se hadovi stahují žebra; řine se z něho krev. Je to jakoby porod naruby – příšerná převrácenost. Zvedl tedy nohu a šlápl na něj--- Čin mu ulevil. Se zakrvácenými střevíci se loudal ke stodole. – s.55

• „Suchý list spadne na vodu,“ šeptala Isa, „a bude padat listí. Bude mi líto, že už neuvidím ani ořech, ani hloh? Že už neuslyším zpívat drozda na rozhoupané větvi, že už neuvidím žlunu, jak se snáší a potápí, jakoby se ve vzduchu míhala a po vlnách?“ – s.58

• ISA~syn: její Georgie. Dala mu dort; a hrnek mlíka. Pak přišla chůva.
  Isa~manžel: A ona je jeho žena. Jejich vztah, pokud to vypozoroval u oběda, je, jak se v románech říká „napjatý“. … otočila se – po kom? Už je to tady; a ta svalnatost, kosmatost, mužnost ho vrhá do citů, s nimiž nemá duch nic společného. Zapomněl, jak by vypadal proti vinné révě ve skleníku. Hleděl jen na Gilese; hleděl a hleděl. Na koho Gilda myslí, jak tam stojí s tváří odvrácenou? Na Isu ne. Na paní Manresovou? – s.59

• Vzala ho do vleku a měla pocit: já jsem královna a on můj hrdina, můj nerudný hrdina.  p. Manresová + Gilda (zakrvácené střevíce od hadí krve) – s.59

• „Vlaštovky,“ řekla Lucy; držela šálek v ruce a hleděla na ně. Rozčileny tou společností, kmitaly se od trámu ke trámu. Přes Afriku, přes Francii sem přiletěly hnízdit…. – s.60

• Paní Manresovou to dopálilo. … Je žena činu, a když ji muži opustili, nedá se přece otravovat tou starou „fajnovkou“. – s.61

• Cobbet: Od stolu ho viděl přicházet William, přilepený na paní Parkerovou a na Isu. Chrabrý, smělý, sutbě čelí, zpupně, chlubně – zněl mu v hlavě známý pochod. A jak se hrdina blížil, pokradmu zaťal William prsty na levé ruce. – s.61

• „Ach ten blázen,“ zrovna říkala. (p.Parkerová) Ale Isa strnule pozorovala manžela. Cítila, že mu jde Manresová v patách. Slyšela obvyklé výklady v šeru ložnice. Jeho nevěra nic neznamená; ale její ano. – s.61 (manžel – blázen?)

• Gilda provedl svůj kousek (jak tomu ISa říkala); stiskl rty; zamračil se; a zaujal pózu člověka, který nese tíhu vesměrného hoře, když na ni vydělává. – s.62

• „Jdi, pospěš,“ šeptala si (Isa), „k stádům kropenatým, tam v cypřišovém háji si kolouch s laní, laň se srnečkem hrají a bujně dovádějí. Neztrácej ani chvíle, běž já budu dál kvílet. Zde je můj kout, ta zborcená zeď krchova, já natrhám si hořké, sladké, hořké zeměžluči a její dlouhý stonek v prstech budu mnout…“ – s.62

• „Já jsem Isa,“ odpověděla. Rozpovídali se, jako by se znali odjakživa; je to divné, řekla, jak to říkají všecky, vždyť ho zná sotva hodinu. Jsou přece spiklenci, hledači skrytých tváří. Po tomto přiznání se odmlčela, a přemýtala jako přemýtají všecky, čím to, že spolu mohou mluvit tak upřímně. A dodala: „Snad proto, že jsme se nikdy neviděli a nikdy už se neuvidíme.“ – William – Isa – s.63

• „Hrozba náhlé smrti se nad námi vznáší. Cesta zpátky i vpřed je uzavřena pro nás i pro ně.“ William – s.63

• Gilda je nešťastný: „pročpak mi srdce, pročpak mi srdce,“ opakoval a bafal z doutníku. „Mým údělem je samota v pekelné šachtě života.“ – s.64

• Bartholomew – myšlenky: „Giles se udrží na své dráze, dokud ho ona potáhne k zemi. Zčeřila mu dokonce stojaté vody v starém srdci – byl to hotový hřbitov, ale hned tam vzlétly vážky a zachvěly se traviny…“ – s.65/66

• slečna La Trobová: Myslíte, že se lidi mění? Šaty samozřejmě… Ale myslím – my sami… - s.66

• „Celý svět překypoval němým toužením…“ – s.77

• Lady H. H. (octne se sama) … Všichni jsou pryč. Vítr je odvál. Pryč je on; pryč je ona; zůstaly jen staré hodiny, v kterých si ten rošťák zahrál na kyvadlo. Mor na ně – z domu poctivé ženy si udělají hanbinec…….. Ať muž či žena, žádnému nelze důvěřovat; ani krásným slovům, ani krásným rysům…Sklouzne roucho beránčí a vyplazí se had. – s.80 (hra)

• „Ten každodenní koloběh; to chození po schodech nahoru a dolů; to opakování; ,Pro co jdu? Pro brýle? Mám je na nose, …“ – sl. La Trobová – s.83

• S očima přivřenýma, s hlavou zakloněnou, vypadá , řekla si slečna La Trobová, jako král Artur – tak ušlechtilý, rytířský, ztepilý. – s.84

• „Kudy to putují?“ dumala. (Isa) „Jakými provívanými podzemními chodbami? Kde se prohání bezoký vítr. Kde neroste nic, na čem by spočinul zrak. Žádné růže. Kam se z těch chodeb dostanu ven? Na šeré jalové pole, na které večer plášť neprostře, nad nímž nevyjde slunce. Jednostejné je tam všechno. Růže tam nepučí, neroustou. Nic se tam nemění. Žádná vrtkavost ani vlídnost; žádné vítání ani loučení; ani pokradmé pátrání a shledávání, kdy ruka hledá ruku a oko se skrývá před okem.“ – s.84

• Isa: „Tíží mne to, co ony vysály ze země; vzpomínky; statky. Minulost vložila to břímě na mě, posledního oslíka v dlouhé karavaně, putující přes poušť. „Poklekni.“ kázala minulost, „naplň si košík z našeho stromu. Vstaň oslíku. Jdi svou cestou, až se ti na šlapkách nadělají puchýře a kopyta ti popraskají.““ – s.84

• „Šťastný den, říkají někteří, když nás svléknou do naha. On je to, říkají jiní, konec dne. Vidí Krčmu, vidí Krčmáře. Ale nikdo nemluví čistým hlasem. Hlasem bez starých záchvěvů. Stále slyším zkažené šepoty; cinkání zlata a drahých ovů. Bláznivou hudbu…“ - Isa – s.85

• „Jen dál, oslíku, klopýtej trpělivě. Neposlouchej zuřivé hulákání vůdců, kteří nás svým vůdcovským úsilím zrazují. Ani žvásty porcelánových tváří, skelných a tvrdých. Poslouchej radši pastýře, pokašlávajícího u dvorské zdi; uschlý strom, vzdychající, když cválá Jezdec; řev v kasárnách, když ji svlékli do naha; nebo něčí křik, který je slyšet, když v Londýně otevřou okno…“ – Isa – s.85

• Budge – hra: … Nad smýšlením i náboženstvím; pitím oblékáním; mravy; i nad manželstvím třímám svůj obušek. Blahobyt a důstojnost jdou vždycky, jak víme, ruku v ruce. Panovník říše musí dohlížet i na kolébku; slídit v kuchyni; v saloně; v knihovně; všude; kde se dva, ty a já scházejí vespolek. Cudnost je naše heslo; blahobyt a důstojnost. Když ne, tak ať shnijou… - s.88

• hra - Edgar: … Nejsem už mladý. Ve čtyřiadvaceti má člověk nejlepší dobu života za sebou. Život mi plynul (hodí kamínek na jezero) jako vlnka na vodě. – s.90

• „… každý rok někdo ubude.“ – s.91 (Paní H.)

• Tak to myslí, změna nastat musela, pokud věci nebyly dokonalé; co je dokonalé, to snad odolává času. Nebe se nemění. – s.94 (Lynn Jonesová)

• Paní Swithinová hladila křížek. Neurčitě civěla do kraje. Tušili, že je na okružní cestě obraznosti – že všechno sjednocuje. Ovce, krávy, trávu, stromy, my sami – všechno je jedno. I když zní rušivě, přece vyluzuje harmonii, ne nám, ale obrovskému uchu na obrovské hlavě. … docházíme k závěru, že všechno je harmonie, jwn ji slyšet. A my ji uslyšíme…. Jen ať si to myslí, usmáli se na sebe William s Isou – s.94

• „Kéž by mi skončil život vezdejší,“ šeptala Isa (snažila se přitom nepohybovat rty). Mileráda obdaří ten hlas celým svým bohatstvím, jen když jím zastaví slzy. Za jedinou hudební ozdůbku se dá celá. Na oltář promoklé země klade svou oběť. – s.97/98

• V tom okamžiku se zastavily i ručičky na hodinách, přítomnost. My. – s.100

• Zběhlo se všechno živočišstvo nezměrných hlubin ducha; od těch ničím nechráněných bezpokožkových; a nastalo jitro; blankyt; od chaosu a kakofonie; a neřídila je jenom melodie povrchového zvuku; také válečný ryk chocholatých bojovníků, usilujících o rozkol. Aby se rozešli? Ne. Zpuzeni od pomezí obzoru. Odvoláni od okraje děsných rozsedlin; srazili se; rozplynuli se a pak se spojili. Někteří uvolnili prsty; a jiní narovnali zkřížené nohy. – popis hudby – s.102

• Pořád jen „Bratr – bratr,“ vystupoval z jejího leknínového jezírka. – s.111

• Tamhle je Dodge, který čte ze rtů, její dvojenec, její spiklenec, jako ona hledač skrytých tváří. – Isa – s.111

• sl. La Trobová: „Jsem otrok svého obecenstva.“ – dá se generalizovat – s.113

• „Otec mých dětí, miluju ho a nenávidím.“ Láska a nenávist – jak ji rvou ve dví. Je věru načase, aby někdo vymyslel zápletku, nebo aby autorka vyšla ze křoví. – Isa – s.115

• Lucy všoupla dopis do obálky. Teď se dostane k svým Stručným dějinám. enže neví, kde přestala. Listovala a prohlížela obrázky – mamuti, mastodonti, pravěcí ptáci. Konečně našla stránku, kde přestala. – s.116 (dopis ze Scarborough?)

• Staroušci šli spát. Giles zmačkal noviny a zhasl. Poprvé se ten den octli sami a mlčeli. O samotě se obnažilo jejich nepřátelství; a také láska. Než půjdou spát, musí se porvat; až se porvou, obejmou se. Z toho objetí vzejde možná nový život. Ale napřed se musí rvát, jako se v černočerné tmě, v nočních polích rve lišák s liškou. – závěr – Isa ; Giles – s.117