Červen byl totiž právě v polovině. Válka skončila, jen ne pro takové nebožáky jako paní Foxeroftová, které to včera na vyslanectví mohlo srdce utrhnout, protože toho sympatického hocha zabili a starý zámeček teď připadne bratranci; nebo pro lady Bexboroughovou, která prý při zahajování dobročinného bazaru držela v ruce telegram, z něhož se dozvěděla, že její milý John také zahynul; nicméně je to za nimi, díky bohu, je to za nimi. Je červen. – s.6

manželé Whitebreadovi – Evelin – „vnitřní nemoc“

Přitom Peter, ať byl sebekrásnější den a stromy a tráva a ta holčička v růžovém, Peter nikdy nic takového nevnímal. Nasadil si brýle, když mu řekla; podíval se. Jeho zajímal stav světa – Wagner, Popeova poezie, věčná povaha lidí a chyby Clarissiny duše. Jak ji plísnil! Jak se hádali! Jednou si vezme ministerského předsedu a bude vítat hosty na horní podestě; dokonalá hostitelka, řekl o ní (kvůli tomu si doma v ložnici poplakala), má všecky předpoklady stát se dokonalou hostitelkou, tvrdil. – 8

Neboť v manželství je zapotřebí trocha tolerance, trocha nezávislosti mezi těmi dvěma, kteří tráví den za dnem společně v jednom domě, což poskytoval Richard jí a ona jemu. (Kde je například dnes ráno? V nějakém výboru, nikdy se neptala kvůli čemu.) Ale s Peterem člověk musel všechno sdílet, všechno se muselo rozebírat. A to bylo nesnesitelné, a když došlo k té scéně v zahrádce u fontány, musela se s ním rozejít, nebo by s e byli zničili, zničili by se navzájem, byla o tom přesvědčená; třebaže si v obě léta nosila jako šíp, který se jí zabodl do srdce, ten smutek, to utrpení; a pak ta hrůza, když jí kdosi na koncertě řekl, že si vzal ženu, kterou potkal na lodi do Indie! Na to všechno se nedá zapomenout! Že je chladná, bez srdce, prudérní, to jí řekl….. A ona ho litovala zbytečně. Je totiž úplně šťastný, ujišťoval ji – naprosto šťastný, třebaže neuskutečnil nic z toho, o čem mluvili; celý jeho život byl jeden neúspěch. Pořád ji to ještě štvalo. – 8/9

Clarissa – obdivuje lady Bexboroughovou

Ale každý přece vzpomíná; jí se ovšem zamlouvala přítomnost, tohle, tady, co má před očima; ta tlustá dáma v taxíku. Co na tom sejde, říkala si, zatímco kráčela k Bond Street, že nevyhnutelně jednou sama skončí; všechno tohle půjde dál bez ní, vadí jí to? – nebo ji naopak utěšuje víra, že smrtí sice vše skončí, ale že tak nějak v ulicích Londýna, v proudu i běhu věcí, tuhle i tamhle přežívá ona sama, přežívá i Peter, žijí jeden v druhém, pevně věřila, že sama je třeba součástí stromů u nich doma… - 10

Clarissa: „teď už ji nečekala ani svatba, ani děti…….je paní Dallowayová, už ani ne Clarissa, protože je žena Richarda Dallowaye.“

vzpomíná na otce – rukavice a boty

Elizabeth vs. Kilmanová: Ze zkušenosti ví, že náboženská extáze, dělá z lidí necity; otupí jejich city… - 12

slečna Pymová (květinářka) ji měla ráda

S.W.Smith – s nosem jako zoban ~ Dallowayová ~ Wolf

Septimus + Lucrenzia (Italka) – manželé

Septimus pohrozil „Zabiju se.“ Taková hrozná věc! Co když ho někdo slyšel? …. Pomoc! Pomoc! Chtělo se jí zakřičet na řeznické pomocníky a ženy. – 15

Měla právo na jeho rámě, i když v něm nebyl cit. Nabídl jí, která byla tak prostá, tak bezprostřední – bylo jí teprve čtyřiadvacet a neměla v Anglii žádné přátele, opustila kvůli němu Itálii -, nabídl jí pouhou kost. – 15

Nemohla to totiž už vydržet. Ať si třeba doktor Holmes říká, že mu nic nechybí. To by byla radši, kdyby byl mrtvý! Nevydržela vedle něj sedět, když tak zíral do prázdna a neviděl ji, a jí pak všechno připadalo hrozné; obloha, strom, děti, které si hrály, tahaly vozíky, pískaly na píšťalky, padaly na zem; všichni byli hrozní. A on ne a ne se zabít, a ona to nemohla nikomu vypovědět. „Septimus je přepracovaný“ – dalo se říct, ale nanejvýš vlastní matce. Z lásky se člověk stává osamělým, pomyslela si.– 21

Když muž řekne, že se zabije, je to zbabělost, ale Septimus bojoval; byl statečný; teď už to ovšem není Septimus. – 21

Protože on je pryč, pomyslela si – zmizel, šel se zabít, jak vyhrožoval -, šel se vrhnout pod nějaký vůz! Ale ne, byl na svém místě…- 22

Lidé nesmějí kácet stromy. Bůh existuje. (Takové objevy si poznamenával na zadní strany obálek.) – 22

„Podívej,“ opakovala.
Podívej, kázal mu neviditelný hlas, který k němu teď promlouval, k němu, největšímu člověku, k Septimovi, který nedávno opustil život pro smrt, k Pánu, který přišel obnovit společnost, který ležel jako přikrývka, sněhový příkov ničený pouze sluncem, navždycky celiství, navždycky trpící, obětní beránek, věčný trpitel, ale on to nechce, zaúpěl, a mávnutím ruky zaháněl od sebe to věčné utrpení, to věčné osamění. – 23

Clarissa žárlí na Millicent Bretonovou, protože ji nepozvala s manželem na oběd (pozvala jen Richarda)

protože lady Bretonová, jejíž obědy jsou prý výjimečně zábavné, ji nepozvala. – 27

Clarissa: Takže spala v podkroví; na úzké posteli; a jak tam ležela a četla, protože měla špatný spánek, nedokázala rozptýlit myšlenku na panenství, které si podržela, přestože porodila dítě, a jež se na ni lepilo jako prostěradlo – 27/28

Ale otázka lásky (přemýšlela, když odložila kabát), to, že se dokáže zamilovat do ženy. Vezměte třeba Sally Seatnocou; její vztah k Sally Seatnové kdysi dávno. Nebyla to nakonec láska? – 28

Když s eohlédne zpět, zvláštní byla čistota a poctivost jejího vztahu k Sally, úplně něco jiného, než vztah k muži. Byl naprosto nezištný a kromě toho se vyznačoval čímsi, co může existoval jenom mezi ženami, mezi ženami, které dospěly. – 30

Nešlo o ni. Cítila to, že Sally už zase někdo trhá na kusy, ubližuje jí; pocítila jeho nevraživost; jeho žárlivost; jeho odhodlání vlámat se do jejich paktu. To všechno uviděla, tak jako člověk zahlédne krajinu ve světle blesku – a Sally (nikdy ji snad neobdivovala víc!) se vznešeně ubírala dál, jako by se jí to ani nedotklo. – 31

.. z pocitu vděčnosti ke služebnictvu vůbec, za to, že jí všichni pomáhají, aby byla taková, taková jaká chtěla být, hodná, velkorysá. Služky ji měly rády. – 34

Clarissa spravuje šaty, přijde za ní Peter Walsch

zašívala si šaty; hrála si; chodila na večírky; běhala do sněmovny a zpátky a tak dále, říkal si, a stále víc ho to dráždilo, stále víc rozčilovalo, protože nic na světě není pro ženu tak špatné jako manželství, říkal si; a politika a manžel konzervativec, jako ten obdivuhodný Richard. Tak to je, tak to je, říkal si a s cvaknutím zavřel nůž. – 35

Peter vzpomíná na snídani s Clarissiným otcem, který už zemřel (otec: Justin Perry)

myšlenka p. D.: div. hra: mám tu muže a ženu, sdílející zážitky, nikdy se nepotkají, neznají se

příběh 1 dnu – Clarissa – hostitelka a Septimus – voják se šokem

je to tragédie, komedie, love interest

koncern s tajemstvím, manželstvím a smrtí

čtenář se dostává do Londýnské společnosti s Clarissou

„Často mi přijde líto, že jsem líp nevycházel s tvým otcem.“ – 36 (P.Walsch)

To je zvláštní zvyk, pomyslela si Clarissa; vždycky si hrál s nožem. Taky vždycky v člověku vyvolával pocit, že je frivolní; že má prázdnou hlavu; že je pouhá pošetilá žvanilka, jak říkával. Ovšem je to tak, přiznala si, a jak opět zvedla jehlu, povolala k sobě jako královna, jejíž stráže usnuly a nechaly ji nechráněnou (tahle návštěva ji hodně překvapila – vyvedla ji z míry), takže kdokoli může vejít a podívat se na ni, tam, kde leží, pod šípkovým keřem, povolala si na pomoc věci, které udělala; věci, které měla ráda; svého manžela, Elizabeth, sebe samu, kterou Peter teď už sotva znal, zkrátka všechno, aby se kolem ní shromáždilo a odrazilo nepřítele. – 37

Takové bláznovství! Celý život se nechal Peter takhle balamutit; nejdřív ho vyhodili z Oxfordu; pak si vzal dívku, která s ním jela na lodi do Indie; a teď je tu manželka majora indické armády – bohudíky, že si ho Clarissa odmítla vzít! Nicméně, je zamilovaný; její starý přítel; její drahý Peter, je zamilovaný. – 39

Richarde! Richarde! křičela jako když se spáč v noci vyleká a natáhne ve tmě roku pro pomoc. Obědvá s lady Bretonovou, znovu si vzpomněla. Opustil mě; už navždycky zůstanu sama, pomyslela si a složila ruce v klíně. – 40

„Elizabeth – rušič rozhovorů“

Clarissa zatvrdla, říkal si; navíc je, jak tušil, kapánek sentimentální… - 41

Už jako dívka, měla v sobě Clarissa jakousi bláznivost, která se ve středním věku změní v konvenčnost, a pak je po všem, je po všem, říkal si a díval se poněkud unaveně do hlubin za sklem a přemýšlel, jestli ji snad naštval tím, že přišel v tuhle hodinu; náhle ho zaplavil stud nad tím, jak pošetile se choval; plakal; vyléval si city; řekl jí všechno, jako obvykle, jako obvykle. – 41/42

Úsilí ustane. Čas se plácá na stožáru, Tu se zastavíme; postojíme. Jedině pevná kostra zvyku, drží lidskou schránku pohromadě. Tam, kde není nic, říkal si Peter Walsech pro sebe; a měl pocit vykotlanosti, naprosté prázdnoty uvnitř. Stál tam, a říkal si, Clarissa mě odmítla. – 42

Pak, jak zvon od Svaté Markéty dozníval, pomyslel si: Byla nemocná a ten zvuk vyjádřil malátnost a utrpení. Něco se srdcem, vzpomněl si; a pak náhle ten poslední úder zazněl tak hlasitě, že připomněl umíráček, který překvapí uprostřed života, Clarissa padá tam, kde stála, v salonu. Ne! Ne! vykřikl. Není mrtvá! Nejsem starým křičel a rázoval si to po Whitehallu, jako by se mu tam mocně, nekonečně valila v ústrety jeho budoucnost. – 42

přechod mladých vojáků městem

Unikl! je naprosto svobodný – jak se stává, když pomine zvyk a když se mysl jako neřízený plamen začne prohýbat a ohýbat a jako by s chtěla úplně odpoutat. Už léta jsem se necítil tak mladý, pomyslel si Peter, když unikl (samozřejmě jenom tak asi na hodinku) od toho, čím přesně byl … 44

A ta jeho zábava se obrátila vniveč, protože si ji z poloviny vymyslel, jak moc dobře věděl; vymyslel si tuhle eskapádu s dívkou, vymyslel si ji, stejně jako si člověk vymýšlí většinu života, říkal si – vymýšlí si sám sebe; vymyslí si ji; vytvoří si skvostnou zábavu, a něco navíc. Ale co je divné, a přesto je to pravda – člověk o tomhle nikdy nikomu nemůže říct, obrátilo by se to vniveč. – 46

ženy žijí daleko víc minulostí, než my, pomyslel si. Přimknou se k nějakému místu; a ke svým otcům – žena je vždycky pyšná na svého otce. – 47

„Á, Elizabeth“? – snaží se předstírat jako většina matek, že něco je tak, a přitom je to jinak. Příliš se spoléhá na svůj šarm, říkal si, přehání to. – 47

Možná je přesvědčením ateista, nicméně ho překvapují okamžiky prazvláštního povznesení. Mimo nás neexistuje nic krom stavu mysli, domnívá se; touha po klidu, po úlevě, po něčem mimo tyhle ubohé trpaslíky, tyhle slabé, tyhle ošklivé, tyhle zbabělé muže a ženy. – 48

Takové jsou ty vidiny, jež osamělému poutníkovi nabízejí velké rohy hojnosti plné ovoce, nebo mu šeptají do ucha jako sirény unášené pryč zelenými mořskými vlnami nebo se mu zničehonic zjeví před očima jako kytice růží či vyplouvají na hladinu jako bledé tváře, jež se rybáři marně snaží v těch vodách obejmout. – 48

Peter: „Smrt duše.“ Ta slova se vztahovala k nějakému výjevu, k nějakému pokoji, k jakési minulosti, o níž snil. Pomalu se projasňovaly – ten výjev, ten pokoj a ta minulost, o nichž se mu zdálo. – 49

nepříjemné setkání s manželi, kteří se vzali jen z toho důvodu, že žena čekala dítě  společně „odsouzeni“

Vždycky se dokázali takhle podivně dorozumět beze slov. Okamžitě věděla, že ji kritizuje. Pak udělala něco zcela očividného, aby obhájila, jako teď ten povyk kolem psa – ale on se nikdy nedal ošálit, vždycky do Clarissy viděl. Samosebou, ne že by něco řekl; jen tak seděl a tvářil se zachmuřeně. Takhle často začínaly hádky mezi nimi. – 50

Clarissa milovala jízdu na koni

Měla jakousi podivnou schopnost brnkat člověku na nervy, proměnit vaše nervy v houslové struny, přesně tak – 51

Clarissa říkala Dallowayovi Wickham – mluvili spolu o politice

Celé to léto mu psala dlouhé dopisy; jak o něm mluvili; jak ho Sally vychvalovala, jak Clarissa propukla v slzy! Bylo to neobyčejné léto – samé dopisy, scény, telegramy -, …. – 53  Clarissa ležela v posteli, protože ji bolela hlava

Bylo to strašné, křičel, strašné, strašné!
Nicméně slunce hřeje. Nicméně člověk se z toho dostal. Nicméně život jde jako vždy den za dnem. Nicméně, pomyslel si, zívl a začal si všímat okolí – Regent’s Park se od jeho klukovských let téměř nezměnil, kromě těch veverek …. - 54

Avšak Lucrenzia Waren Smithová si zrovna říkala: Je to zlomyslnost; proč bych měla trpět já? ptala se sama sebe, když kráčela po široké cestě. Ne, už to nesnesu, říkala si, když opustila Septima, který už nebyl Septimem, ať si říká tvrdé, kruté, zlomyslné věci, mluví sám se sebou, mluví s nějakým mrtvým, tamhle na lavičce; když do ní děcko střemhlav narazilo, upadlo a propuklo v pláč – 54

mrtvý, se kterým si Septimus povídá – Švand

Lucrenzia – ona se vzdala svého domova, přijela žít sem, do tohohle hrozného města

Septimu – dokázal být šťastný, když chtěl

„Teď se zabijeme,“ když stáli u řeky, a podíval se do ní pohledem, který vídala v jeho očích, jakmile kolem projel vlak nebo omnibus – pohledem, jako by ho cosi fascinovalo; a ona ucítila, jak se jí vzdaluje, a chytila ho za paži. Ale když se pak vraceli domů, byl úplně klidný – naprosto soudný. Snažil se jí ukázat, proč by s eměli zabít; vysvětloval jí, jako jsou lidé zlí; jak vidí, že spřádají lži, když kolem něj procházejí po ulici. Zná všechny jejich myšlenky, říkal; zná všechno. Zná smysl světa, říkal. – 55

pan doktor Holme tvrdil, že mu nic není

Pustil tu ruku. Jejich manželství skončilo, pomyslel si, s bolestí, s úlevou. Lano se přetrhlo; začal se chystat; je svobodný, tak, jak bylo nařízeno, aby on, Septimu, pán lidí, byl svobodný; sám (neboť jeho žena zahodila svůj snubní prsten, neboť ho opustila), on, Septimu, je sám, povolán dříve než všichni ostatní lidé, aby si vyslechl pravdu, aby se dozvěděl ten smysl, který nyní konečně, po takovém civilizačním úsilí – Řekové, Římané, Shakespeare, Darwin, a teď i on sám – měl být celý předán… „Komu?“ tázal se nahlas, „Ministerskému předsedovi,“ odpověděly hlasy, jež mu ševelily nad hlavou. To nejvyšší tajemství musí být sděleno vládě; nejdřív to, že stromy žijí; dál to, že zločin neexistuje; a dál láska, všeobecná láska, mumlal, těžce dýchal, chvěl se, polestně ze sebe vydával ty hluboké pravdy, které potřebovaly – tak hluboko vězely, tak byly obtížné – ohromné úsilí, aby byly vyřčeny, ale svět se jimi navždy naprosto změní. – 56

Ale on sám zůstal vysoko na svém skalisku, jako utopený námořník vyvržený na skalisko. Naklonil jsem se přes okraj loďky a spadl dolů, pomyslel si. Ponořil jsem se pod hladinu. Byl jsem mrtvý, a přesto jsem teď živý, ale nechte mě ještě odpočinout, prosil (znovu mluvil sám se sebou – bylo to strašné, strašné!); a stejně jako před probuzením hlasy ptáků a zvuky kol vyzvánějí a drmolí v podivném souzvuku, který sílí a sílí, a spáč má pocit, že se přibližuje k břehům života, tak on měl pocit, že ho to táhne k životu, slunce pálí stále víc, výkřiky jsou hlasitější, cosi úžasného se má co nevidět stát. – 57

vše má být dokázáno vědecky

Septimu – vidiny mrtvého Evanse

1918 – 1923  Peter – Indie

To jste před deseti lety nemohli udělat – psát zcela otevřeně o splachovacích záchodech v úctyhodném týdeníku. – 59

Hugh + Evelyn  manželé

Hugh políbil Sally

Clarissa o Hugovi, tuším: „Nic nečte, nic si nemyslí, nic necítí“ – 61

-//- jak nelítostný dovede být život! Místečko u dvora! – 61

Je mu jedno, o co si řekne Dallowyovi. Je to správný člověk; trochu omezený; trochu natvrdlý; ano, ale správný člověk. – 62

Měla dokonalou představu o tom, co chce. N aprvní pohled sice citová, ovšem dokázala být také velice prozíravá – například mnohem lépe uměla odhadnout povahu lidí než Sally, a k tomu všemu byla nesmírně ženská; měla ten vyjímečný dar, ten ženský dar vytvořit si vlastní svět, ať byla kdekoli. – 63

Na první pohled se o ní dalo říci, že je materialistka; příliš jí záleží na postavení, na společnosti a společenském postupu – což je v jistém slova smyslu pravda; sama s emu k tomu přiznala. (Při troše snahy se z ní vždycky dalo vymámit přiznání; byla pravdomluvná.) Ovšem říkávala, že nesnáší cuchty, staromilce, ztroskotance – to poslední platilo nejspíš jemu; domnívala se, že lidé nemají právo se jen tak poflakovat s rukama v kapsách; musejí něco dělat, něčím být; … - 63

Ti darebáci, bohové, by neměli vládnout neomezeně – měla takovou představu, že bohové nepromarní nikdy možnost pokazit, zmařit či zničit lidský život, a vážně je vyvede z míry, když se přes to všechno chováte jako dáma. – 64

padající strom zabil Clarissinu sestru Sylvii  vyvinula si své ateistické náboženstvá – konáte dobro pro dobro samo

Miluje ji tedy snad, když si vzpomíná na tu mizérii, ta muka, tu prazvláštní vášeň těch časů? Je to něco úplně jiného – mnohem příjemnějšího -, pravda je samozřejmě v tom, že teď ona miluje jeho. – 66

Clarissa byla studená, jako rampouch. Tak si tam seděla vedle něj na pohovce, nechala ho, aby ji vzal za ruku, políbila ho na tvář – a už byl na křižovatce. – 66

W. Bradshaw má vyléčit Septima

Septimu byl jeden z prvních, kdo se nechali dobrovolně odvést. Odjel do Francie, aby zachránil Anglii, která pozůstávala hlavně z Shakespearových her a slečny Isabely Poleové kráčející v zelených šatech po náměstí. V zákopech ta změna, kterou si přál pan Brewer, nastala okamžitě: zmužněl; povýšili ho; vzbudil pozornost, dokonce náklonnost svého nadřízeného … - 71

Teď, když bylo po všem, příměří podepsáno a mrtví pohřbeni, zažíval, zvláště večer, tyhle náhlé záchvaty strachu. Nic necítil. – 71

Lucrenzia – posuzuje oblečení (72)

Septimus – mozek fungoval bezchybně, pak to musí být chyba světa kolem, že nic necítí

Třeba je možné, říkal si Septimu, když pohlížel na ANglii z okna vlaku, jakmile vyjeli z Newhavenu; třeba je možné, že svět jako takový nemá smysl. – 72

Tam znovu otevřel Shakespeara. Ta chlapecká uchvácenost jazykem – Antoniu a Kleopatra – se dočista scvrkla. Jak Shakespeare opovrhoval lidmi – oblékáním, plozením dětí, ubohostí úst a břicha! To nyní obdivoval Septimu, ten vzkaz skrytý v kráse slov. – 73

Jeho žena plakala, a on nic necítil; jenom pokaždé, když vzlykla, sestoupil o další krok do jámy. – 74

Septimu – nenávist k doktoru Holmesovi  obdiv doktora Holmese

„Tak vy jste strachy bez sebe,“ začal přívětivě a posadil se vedle pacienta. – 75

Takže ho už opustili všichni. Celý svět na něj křičel: Zabij se, zabij se, už kvůli nám! Ale proč by se měl zabíjet kvůli nim? Jídlo je příjemné; slunce pálí; a zabít se – jak to člověk zařídí? Kuchyňským nožem, ohavně se záplavou krve – nebo začne vdechovat plyn z trubky? Byl příliš zesláblý; sotva dokázal zvednout ruku. Navíc, když byl úplně sám, odsouzený, opuštěný, jako jsou ti, kdo se chystají na smrt, byl v tom jakýsi přepych, osamění naplněné vznešeností; svoboda, kterou lidé se závazky nikdy nepoznají. Holme samozřejmě zvítězil; zvíře s rudými nozdrami zvítězilo. Ale ani Holme se nemohl dotknout téhle poslední relikvie bloudící na okraji světa, tohoto vyvrhele, jenž upíral zrak na obydlené kraje a jako vyplavený utopený námořník ležel na pobřeží světa. – 76

rozbor psych stavu Septima dr. Holmesem: přisuzování významu slovům symbolického druhu

Šest týdnů.

Předepsal mu trochu bromu? Říkal, že mu vůbec nic není? Ano, ano. (Tihleti praktičtí lékaři! povzdechl si sir Viliam. Polovina veškeré jeho práce spočívala v napravování jejich chyb. Některé už se dokonce napravit nedaly.)
“Vy jste se vyznamenal ve válce?“
Pacient tázavě zopakoval „ve válce“.
Přisuzuje význam slovům symbolického druhu. Vážný symptom, který je třeba zaznamenat na kartičku.
“Ve válce?“ ptal s pacient. V evropské válce – v tom mumraji školáků se střelným prachem? Tam že se vyznamenal? Už si nevzpomíná. Ve válce samé neuspěl.
“Ano, velice se vyznamenal,“ ujistila doktora Rezia; „povýšili ho.“
“A v kanceláři o vás mají to nejlepší mínění?“ zamumlal sir Viliam, když přelétl očima velkodušně napsaný dopis od pana Brewera. „Takže nemáte žádnou starost, žádné finanční nesnáze, nic takového?“
Spáchal otřesný zločin a lidská přirozenost ho odsoudila k smrti.
¨“Spáchal jsem – dopustil jsem se,“ začal, „dopustil jsem se zločinu -“
“Neudělal vůbec nic špatného,“ ujistila Rezia lékaře. Mohl by, prosím, pan Smith chvíli počkat, požádal ho sir Viliam, on si vedle promluví s paní Smithovou. Její manžel je moc vážně nemocný, oznámil ji sir Viliam. Nevyhrožoval, že se zabije?
To ano, vykřikla. Ale nemyslel to vážně, dodala. Jistěže ne. Je to pouze otázka odpočinku, řekl sir Viliam… - 79 (sanatorium)

Tak se vrátili k tomu nejvýše postavenému z lidstva; zločinci, který stál tváří v tvář svým soudcům; oběti vystavené na výšinách; uprchlíkovi; utopenému námořníkovi básníkovi nesmrtelné ódy; Pánovi, který přešel od života k smrti; k Septimu Smithovi, jenž seděl v křesle pod třešním oknem a zíral na lady Bradshawovou v nádherné róbě a mumlal si poselství o kráse. – 80

Svým pacientům dával tři čtvrti hodiny; a pokud v téhle náročné vědě, která zachází – s čím vlastně? - s nervovou soustavou, s lidským mozkem, ztratí doktor schopnost zůstat nad věcí, pak jako doktor selže. Musíme být zdraví; zdraví je důležité; takže když k vám přijde člověk a řekne, že je Kristus (což je běžný přelud) a že přináší poselství, což většinou přináší, a vyhrožuje, že se zabije, což často činí, musíte zůstat nad věcí; nařídíte klid na lůžku; klid v samotě; ticho a odpočinek; odpočinek bez přátel, bez knih, bez poselství… - 81

sir W. Bradshaw - „schopnost rozlišit šílenství a rozum“  „schopnost zůstat nad věcí“

Ovšem tato schopnost má sestru, méně usměvnou, hrozivější bohyni, která i v tomto okamžiku …. rozbíjí svatostánky, tříští idoly a na jejich místo staví vlastní přísný pohled. Jmenuje se Konverze a krmí se vůlí těch slabých, ráda působí, ráda vnucuje, zbožňuje své rysy odrážející se na tváři obyvatelstva. – 82

V každém případě rozdíl mezi jedním mužem a druhým není zase tak propastný. Nikdy nechápala smysl toho, když se lidé rozcupují, jako to dělala Clarissa Dallowayová – rozcupovala je, a pak je zase slepila dohromady; a když je člověku dvaašedesát, tak už vůbec ne. – 85

lady Bretonová k sobě na oběd Richarda a Hugha pod falešnou záminkou

A Richard by s největší radostí pod ní sloužil; choval k ní tu největší úctu; pěstoval romantické mínění o dobře situovaných ženách šlechtického původu a svým dobrosrdečným způsobem by byl rád přivedl k ní nějaké své známé mladé horké hlavy, aby s ní poobědvaly; jako vy se její typ dal vypěstovat z nadšenců pijích čaj. – 86

Clarissa vždycky tvrdila, že ji lady Brutonová nemá ráda

„Jak se má Clarissa?“ manželé jen s obtížemi přesvědčovali manželky, a vlastně, jakkoliv oddaní jí byli, měli potají vlastní pochyby – o tom, že se zajímá o ženy, které ovšem často manželům překážejí, nedovolují jim přijímat místa v zahraničí a musejí být vyváženy k moři uprostřed zasedacího období, aby se zotavily z chřipky. – 87

Peter – opět má problémy s nějakou ženou

lady Bretonová – vždy se zajímala více o politiku, než o lidi

BYtost tak odlišně utvářená od její, s takovými vyjadřovacími schopnostmi; dovede podat věci tak, jak to mají redaktoři rádi; má ovšem vášně, které nelze nazvat prostou chtivostí. Lady Bretonová často vyčkávala s úsudkem o mužích v úctě před tím tajemným souzněním, s nímž se oni, ale žádná žena, stavěli k zákonům všehomíra; uměli se vyjadřovat; věděli, o čem se mluví; takže pokud jí Richard radil a Hugh za ni psal, byla si jistá, že má tak nějak pravdu. – 90

Bůh ví, že nechtěl jít kupovat s Hugem nějaký náhrdelník. Ale v těle jsou jisté proudy. Dopoledne se potkává s odpolednem, Neseny jako křehká šalupa na hlubokém, přehlubokém moři, byl pradědeček lady Bretonové a paměti jeho o výbojích v Severní Americe pohlceni a potopili se. A Millicent Bretonová taky. Zmizela pod vodou. Richardovi bylo naprosto jedno, co se stane s emigrací, s tím dopisem, ať už ho redaktor otiskne, či ne. – 93

sebe a CLarissu – Peter ji tak vášnivě miloval

Richard s CLarissou nikdy nepromluvil o Peterovi

Richardův život je zázrak – to, že potkal Clarissu je zázrak

Richard – je škoda, když neříkáme to, co cítíme

D. bydlí ve Westminteru

Clarissa řeší koho pozvat na večírek – je mrzutá

vtah Elizabeth s Doris Kolmanovou: „Nic nechutnějšího už ji nemůže napadnout“ – 96

A lidé mají svou důstojnost; osamocenost i mezi mužem a ženou je propast; a to musí člověk respektovat, pomyslela si Clarissa a dívala se, jak otvírá dveře; protože člověk by se s tím nerozloučil sám, či nevzal to, proti jeho vůli, od manžela, aniž by ztratil svou nezávislost, vlastní sebeúctu – cosi, co má nakonec bezmeznou cenu. – 98

Clarissa má pocit, že se já Peter s Dallowayem smějí kvůli jejím večírkům

Ale kdo je Peter, aby naznačoval, že život je procházka kytičkami? – Peter věčně zamilovaný do té nepravé? A co je ta tvoje láska? Mohla by mu na to říct. A jeho odpověď už znala; jak je to ta nejdůležitější věc na světě a žádná žena to patrně nedokáže pochopit. Tak dobře. Ale dokáže nějaký muž zase pochopit, jak to mylsí ona? S tím životem? Nedovedla si představit ani Petera ani Richarda, že by si dali tu práci a uspořádali večírek jen tak pro nic za nic. – 100

Možná oběť pro oběť. V každém případě na to má talent. Jinak nemá nic, co by stálo za řeč; neumí myslet, psát, ba ani hrát na klavír. Plete si Armény s Turky; miluje úspěch; nesnáší nepohodlí; za každou cenu chce, aby ji lidé měli rádi; namluví horu nesmyslů; a zeptejte se jí, co je to rovník, a nebude to vědět. – 100

Kilmanová: Pan D. je laskavá, ale paní D. se pouze chová shovívavě  „Teď už nezávidí ženám, jako je CLarissa Dallowayová, ale lituje je.“ – 100

Litovala je a opovrhovala jimi z hloubi duše, když stála na tom měkkém koberci a pozorovala starou rytinu děvčátka s rukávníkem. Když tenhle přepych jde pořád dál, jaká je tu naděje, že se někdy něco zlepší? Místo, aby ležela na pohovce – „Matka odpočívá,“ řekla Elizabeth -, měla být někde v továrně; za pultem; paní Dallowayová a všechny ty ostatní paničky! – 101/102

Ale slečna Kilmanová nepociťovala k paní Dallowayové nenávist. Když obrátila ty své velké oči barvy angreštu ke CLarisse, prohlížela si její drobný růžový obličej, její křehké tělo, její svěží a módní vzhled, slečna Kilmanová si pomyslela: Hlupačko! Prosťáčku! A vzedmula se v ní neodbytná touha ji přemoci; demaskovat. – 102

Popis Petera: Láska také ničí. Všechno, co bylo pěkné, vše, co bylo opravdové, je pryč. Vezměte si Petera Walse. Okouzlující, chytrý muž, na všechno možné měl vlastní názor. Když jste se chtěli dozvědět něco o papeži nebo řekněme o Addisonovi nebo jen tak tlachat o ničem, jaký kdo je, co co znamená, Peter to znal líp než kdo jiný. Právě Peter jí pomohl; Peter, který jí půjčoval knihy. Ale podívejte se na ženy, které miloval – vulgární, triviální, obyčejné. Jen považte, zamilovaný Peter – přišel se na ni podívat po těch letech, a o čem mluvil? O sobě. Děsivá záliba! pomyslela si. Ponižující záliba! říkala si, když si vzpomněla, že Kilmanová a její Elizabeth jdou do obchodního domu Army&Navy. Big Ben odbil půl. – 104

Kilmanová: chtěla by se podobat CLarisse, ale proč?; jediné potěšení – jídlo + Elizabeth

Elizabeth: orientální tvář + neproniknutelné tajemství

Slečna Kilmanová seděla u mramorového stolku mezi dortíky a jednou, dvakrát, třikrát ji zasáhl otřes z utrpení. Odešla. Paní Dallowayová zvítězila. Elizabeth odešla. Odešla krása, odešlo mládí. - 109

P. Kilmanová: považovali ji za duši, ne ženu, duši

Elizabeth nemá ráda Londýn ani večírky  přemýšlí, čím by chtěl být – v rodině se uznávaly jen „ženská zaměstnání“ – bojí se (113)  „neboj se už, říká srdce v těle, neboj se už!“ – 114 (on se nebál)

Rezia, která seděla u stolu a otáčela kloboukem, ho sledovala; viděla, že se usmívá. Je tedy šťastný. Ale pohled na ten jeho úsměv nemohla vydržet. To není manželství; to není váš manžel, když se dívá takhle divně, neustále sebou cuká, směje se, prosedí mlčky celé hodiny, nebo ji popadne za ruku a nutí ji, aby psala. Zásuvka stolu už je plná toho jeho psaní; o válce, o Shakespearovi; o velkých objevech; že neexistuje smrt. – 114

Septimus: „Holme po nás jde.“

Pak měl taky vidiny, říkal, že se utopil a leží na útesu a nad ním skřehotají racci. Nakláněl se přes okraj pohovky dolů do moře. Nebo slyšel hudbu. – 115

Septimu: „nerad by zešílel.“

Ale není na tom nic hrozného, ujistil se, když se podruhé, po třetí podíval na její tvář, na její ruce – přece co je na ní děsivého, či nechutného, když tam sedí za plného denního světla a šije? – 116

člověk musí především uvažovat věděcky! vědecky!

Pocítil velkou spokojenost. Bude spát. Zavřel oči. Ale jakmile zase nic neviděl, zvuky hry slábly a zněly podivně, jako křik lidí, kteří hledají, ale nenacházejí, a vzdalují se víc a víc. Ztratily ho! – 118

Ale vzpomněl si. Bradshaw řekl: „Naši nejbližší nám nejdou k ničemu, když jsou nemocní.“ Bredshaw říkal, že ho musí naučit odpočívat. Bradshaw říkl, že je musí od sebe oddělit.
“Musí,“ „musí,“ proč „musí“? Jakou moc nad ním Bradshaw má? „Jaké právo má Bradshaw, aby mi říkal, co musím?“ ptal se. „Víš, vyhrožoval jsi, že se zabiješ,“ připomněla mu Rezia. (Naštěstí teď mohla říct Septimovi cokoli.) – 120

Septimu – deníky; řekněte to Ministerskému Předsedovi

Septimu – sebevražda: „Milá paní, dovolte mi…,“ řekl Holme a odsunul ji (byl to hromotluk).
Holme už kráčel nahoru. Holme se chystal vrazit do dveří. Holme řekne: „Strachy bez sebe, co?“ Holme ho dostane. Ale ne; Holme ne; ani Bradshaw. Trochu vrávoravě se zvedl, vlastně poskakoval z nohy na nohu, zauvažoval o pěkném čistém noži na krájení chleba s nápisem „chléb“ vyrytým na střence. Ale to ne, ten nesmí pokazit. Plyn? Na ten už je pozdě. Holme se blíží. Mohl by vzít břitvy, ale Rezia, která se takhle chová vždycky, je už zabalila. Zbývalo jenom okno, velké okno nájemního domu v Bloomsbury; únavná, problematická a poněkud melodramatická záležitost, kdyby otevřel okno a vrhl se ven. Je to jejich představa tragédie, ne jeho nebo Rezouna (protože ona stojí na jeho straně). Holmesovi a Bradshawovi se líí takové věci. (Posadil se na parapet.) Ale vyčká až do poslední chvíle. Nechce se mu umřít. Život je dobrý. Slunce hřeje. Jenomže lidské bytosti? …. – 121

okamžik, v němž se okolnosti sbíhají  tahle ambulance: život a smrt

Clarissa: tu zoufalá, tu v nejlepším rozmaru

S lidmi, s nimiž nikdy nemluvila zažívá zvláštní příbuzenství, s nějakou ženou na ulici, s mužem za pultem – i se stromy a stodolami.Skončilo to transcendentální teorií, která s ohledem na to, jaký děs měla Clarissa ze smrti, jí dovolovala věřit (přes veškerou skepsi), že jelikož naše zjevy, ta naše část, která se jeví, jsou tak pomíjivé ve srovnání s tou druhou, neviděnou částí nás, která se rozprostírá do šíře, to neviděné může přežít, nějak se zachovat jako součást té, či oné osoby, nebo dokonce strašit na některých místech po smrti… možná – možná. – 124

Peter: Clarissa měla na něj větší vliv než kdokoli jiný z jeho známých. A vždycky se takhle objevovala před ním, aniž si to zrovna přál, chladná, jako dáma, kritická; nebo úchvatná, romantická, připomínající nějakou loutku nebo anglické žně. Viděl ji častěji na venkově, než v Londýně. Jeden výjev za druhým v Bournu… - 125

Clarissa neměla ráda zvířata, krom toho jednoho psa/ tehdy podporovala radikalismus

Peter x CLarissa: Ale tady má dopis od ní! Tahle modrá obálka. To je její písmo. A bude si ho muset přečíst. Další z těch setkání, která nutně musela být bolestná! Přečíst si její dopis, to vyžadovalo ďábelské úsilí. „Jak to bylo božské, zase ho vidět. Musela mu to napsat.“ To bylo vše. Ale jeho to rozrušilo. Zlobilo ho to. Byl by raději, kdyby to nenapsala. – 126

Peter přemýšlí o manželství s CLarissou: „nedopadlo by to dobře“

Spolu s kapesním nožem vytáhl i fotografii Causy na verandě; Causy celá v bílém, s foxteriérem na klíně; velmi okouzlující, velmi snědá; vypadal nejlíp, co ji kdy viděl. Vyšlo to nakonec tak přirozeně; o tolik přirozeněji než s Clarissou. Žádný povyk. Žádné trápení. Žádné váhání a nervozita. Všechno prosté. – 127/128

Peter nedokáže splnit Daisiina očekávání (24 let, 2 děti)

srpen 1922

Nikdy neví, co si lidé myslí. Stále hůř a hůř se soustřeďuje. Stává se zamyšlenějším; stále víc se zabývá vlastními starostmi; tu zakaboněný, tu veselá; závislý na ženách, nepřítomný duchem, náladový, méně a méně schopný… - 129