Jdi na obsah Jdi na menu
 

Strašidelný dům

28. 12. 2012

 Strašidelný dům:

  • strašidelný pár

  • navzájem se doplňují: „Tady jsme to nechali,“ řekla. A on dodal: „Ale tady také!“ – s.5

  • Pohřbený poklad, pokoj…“ puls se náhle zastavil. Ach, není tohle ten pohřbený poklad? – s.6

  • Sklo je smrt; smrt je mezi námi; nejprve si přišla pro tu ženu, před staletími, dům zůstal opuštěný… - s.6

  • šeptají, aby nás neprobudili; strašidelný pár, hledá své štěstí.

  • NÁVŠTĚVA DUCHŮ BÝVALÝCH MAJITELŮ DOMU

  • MŮŽE BÝT SPJATO SE STĚHOVÁNÍM V.W.

  • Opět jsi mne nalezla.“ – „Zde,“ zašeptá ona, „jsme spali; četli na zahradě; smáli se, kutáleli si jablky na půdě. Zde jsme zanechali svůj poklad…“

  • Probouzím se výkřikem: „Ach, tak tohle je ten váš ztracený poklas? Světlo v srdci.“ – s.6

 

Pondělí nebo úterý:

  • obloha se neustále zakrývá a odkrývá, pohybuje a zůstává. – s.7

  • Mužské i ženské nohy, černé nebo oděné ve zlatě, směřují k jednomu bodu – (To je ale nevlídno – Cukr? Ne, díky – Společenství budoucnosti) – s.7

 

Nenapsaný román:

  • a podíval se té ubohé ženě do tváře – bez toho výrazu byla bezvýznamná, s ním představovala téměř symbol lidského údělu. – s.9

  • Život je to, co člověk vidí v lidských očích; život je to, co se lidé naučí, a jakmile se to naučí, už nikdy, ačkoliv se to snaží všemožně skrýt, si nepřestanou uvědomovat – co? Takový je život, jak se zdá. Pět tváří naproti – pět dospělých tváří – a v každé z nich je poznání. Je však s podivem, jak se to všichni snaží skrýt! Všechny ty tváře nesou známky mlčenlivosti: sevřené rty, pohaslé oči; každý z těch pěti dělá něco, čím to poznání zakrývá nebo znevažuje. Jeden kouří; další si čte; třetí zkoumá poznámky v notýsku; čtvrtý se upřeně dívá na mapu tratě zarámovanou naproti; a pátá – na té páté je hrozné to, že nedělá vůbec nic. Pozoruje život. Ach, ty má ubohá nešťastnice, hrej s námi – udělej to pro nás pro všechny, skrývej to! –s.9

  • Nejlépe se člověk může před životem ochránit tím, že složí noviny do dokonalého čtverce, tuhého a tlustého, který nepropustí dokonce ani ten život. – s.10

  • Opustí nás ten muž? Modlila jsem se za obě možnosti – nakonec jsem se modlila, aby zůstal. – s.10

  • Minnie: Zločin… Nejspíš by o ní řekli, že v sobě skrývá starou bolest, potlačované tajemství – svůj sex, to by řekli – učení profesoři. Ale co je to za nesmysl ji zatěžovat sexem! – s.13

  • Minnie~Virginia

  • Minnie: Běží, pospíchá, dorazí domů, ale je pozdě. Sousedi – lékař – malý bratříček – konvice – opařil se – nemocnice – mrtev – nebo jenom leknutí, ta vina? Ale na podrobnostech přece vůbec nezáleží! – s.13

  • Minnie: Vedla jsem ji přes vodopád, přímo k šílenství, a ona se zničehonic jak stádo ovcí ve snu otočí na druhou stranu a uteče mi mezi prsty. Je pevně připoutaná k břehům světa; žádné ze zločinů, smutků, extází ani šílenství nejsou pro ubohou Minii Marshovou k mání… - s.14

  • lišaj nad krajinou – sám, jaká je vlastně cena života? Vzlétnout, nehybně viset, za večera, o polednách; nehybně viset nad krajinou. – s.15

  • Oči ostatních jsou naše vězení, jejich myšlenky, naše klece. – s.15

  • Musí tam být Moggridge – takový už je život. Život ji omezuje zákony; život jí stojí v cestě; život ukrytý za kapradinami; život tyran; ach, ale ne násilník! – s.17

  • život je prázdný jako poušť. – s.20

 

Smyčcový kvartet:

  • Melancholická řeka nás unáší dál. Splývajícími větvemi vrby prosvítá měsíc a já vidím tvou tvář, naslouchám tvému hlasu a zpěvu ptáků, když míjíme vrboví. Co to šeptáš? Smutek, smutek. Radost, radost. Jsme propleteni jako rákosí v měsíčním svitu. Navždy spoutání, prostupujeme se navzájem, spojuje nás bolest a smutek zasypává – naráz! – s.23

  • přirovnání Beethovenovi symfonie ke koloběhu vztahu mezi milenci: „madam, přijměte mé rámě“ „vám bych pane, svěřila i své srdce“ – láska, smích, úprk, pronásledování, rajské blaženství – „Dobrou noc. Dobrou noc. Jdete tudy?“ „Bohužel. Já jdu támhle.“ – s.25

 

Zahrady v Kew:

  • Muž šel asi dvacet centimetrů před ženou a ledabyle si vykračoval, zatímco ona se nesla jaksi cílevědomě; pouze chvílemi se ohlédla, zda děti nezůstávají příliš pozadu. Muž si udržoval od ženy tu vzdálenost úmyslně, i když možná bezděčně, neboť si přál pokračovat ve svých vlastních úvahách – s.26

  • jak se tam před patnácti lety procházel s Lilly – chtěl si s ji vzít, naštěstí řekla NE, a tak se tu teď může procházet s Eleonor a dětmi

  • v zahradě, kde pod stromy leží ženy a muži. Nejsou snad oni jeho minulostí, vším, co z ní zbývá, tihle muži a ženy, ti duchové spočívající pod stromy… jeho štěstí, jeho skutečnost? – s.27

  • Muž, který mluvil: Mluvil o duších – o duších zemřelých, které, podle něj, mu dokonce i nyní sdělovali všemožné podivné věci o tom, co zažily v nebi. – s.28

  • Ženy! Vdovy! Ženy v černém…! – s.29

  • Rozhovor 2 žen z nižší spol. vrsty: „Nell, Bell, Lot, Cess, Phill, táta, von povidá, a já povidám, vona povidala, a já povidala, já povidám.“
    druhá: „Můj Bert, Sis, Bill, děda, starej, cukr, cukr, mouka, uzenáče, zelí, cukr, cukr cukr.“
    X rozhovor 2 chlapů o el. baterii (nejkorektnější)
    X rozhovor 2 mladých lidí: „
    Štěstí, že není pátek,“ říkal mladý muž, „Proč? Ty věříš na štěstí?“ – s.29/30

  • Trissie by ráda zůstala a vnímala krásu a přírodu, ale on ji odvlekl pryč; ona se nechala, vůbec neprotestovala.

  • Hlasy. Ano, hlasy. Hlasy beze slov, které náhle zazněly v tichu s tak silnou blažeností a tak vášnivou touhou… Ale tady nebylo ticho. – s.32

 

Skvrna na zdi:

  • S jakou hbitostí se naše myšlenky vrhnou na nový předmět o kousek jej nadzvednou, jako když mravenci hořečnatě poponesou stéblo trávy a pak je opustí. – s.33

  • Ach, bože, tajemství života; nepřesnost myšlenek! Nevědomost lidstva! – s.34

  • přirovnání života k podzemní dráze

  • Ano, tohle by snad mohlo vyjádřit rychlost života, neustálé zkázy a obnovy; a všechno je tak běžné, tak nahodilé… - s.34

  • posmrtný život

  • Je opravdu zvláštní, jak člověk instinktivně brání vlastní představu o sobě samém před zbožňováním nebo jiným podobným vztahem, kterým by ji mohl zesměšnit nebo příliš vzdálit originálu, aby v ní mohl i nadále věřit. – s.36

  • Na všechno existovalo nějaké pravidlo. – s.37

  • Mužský pohled na svět, který vládne našim životům, který určuje neměnnou hodnotu, který sestavil Whitakerův Přehled společenské hierarchie. – s.37

 

Nové šaty:

  • Clarissa Dalloway – předloha k paní Dallowayové

  • všichni si teď v duchu říkají – co to má Mabel na sobě? Ta tedy vypadá! Takové ošklivé nové šaty! – s.41

  • Proč by si nemohla pořídit něco originálního? Proč by vlastně nemohla být sama sebou? – s.42

  • Všichni jsme mouchy snažící se vyškrábat přes okraj talířku, pomyslela si Mabel. – s.42

  • Rose: Závist a zášť – ty nejodpornější z necností, byly její hlavní chyby. – s.43

  • a Mabel náhle pocítila upřímnou horoucí lásku k slečně Milanové, cítila, že ji má mnohem raději, než kohokoliv jiného na celém světě – s.44

  • Charles byl ztělesněná zlomyslnost. – 45

    • posmíval se Mabel, že má nové šaty ale tak, aby to nevyznělo

    • pomlouval ji s ostatními

  • Jakoby neměla vlastní cenu, v tom to je, říkala si (Mabel) a pokoušela se zachytit něčeho pevného, něčeho skutečného. – 46

  • Mabel: Zase ta její nešťastná povaha, o tom není pochyb! Odmalička byla úzkostlivá, slabošská, špatná matka, roztěkaná manželka, vždycky se jen tak potácela v jakési zšeřelé existenci. – 48

  • Mabel: Lži, samé lži, říkala si v duchu, jak sestupovala po schodech a Přesně na dně talíře!, když děkovala paní Baronetové za pomoc, a celá se zahalila od hlavy až k patě do čínského pláště, který nosila již dvacet let. – 49

 

Lovecká společnost:

  • Tenkrát bylo stejně jako dnes, pamatuješ?“ … „přinesli ho domů s prostřeleným srdcem. Prý to byla ostružina. Zakopl. Omotala se mu kolem nohy…“ – 55

  • Byli samá ženská…“ kývla slečna Antonie.
    “Muži z našeho rodu. Růžová a bílá Lucy z mlýna, vzpomínáš si?“ – 55

  • Všechno se rozpadá… a kdo to zaplatí?“ – 55

  • Statkář zasáhl Rashleighovou do obličeje – klopýtla – narazila na krbovou římsu – dutě dopadla do popela ležela pohřbená pod mořskou panou, pod kopími. – 56/57 – ne doslova

  • příběh z kupé“: Šedá mlha v kupé zhoustla… „Oči bez těla, oči vidoucí něco neviditelného.“ – 57

  • Absurdní myšlenka? Pouhá fantazie! Ale koneckonců, neboť nic nezmizí beze stopy a vzpomínka je světlem tančícím v mysli, když skutečnost je již pohřbená, proč by nemohly tyto oči, zářící a pohyblivé, být duchem rodiny, doby nebo civilizace, tančícím nad hrobem? – 57

 

Lappin a Lapinová:

  • Protože vypadáš jak králík, Erneste, jako divoký králík.“ – 59 / na Lappina

  • Když už jsi na svých dlouhých osamělých procházkách neměli o čem povídat – a když pršelo, přesně tak, jak je všichni varovali, že bude pršet; nebo když večer seděli u krbu, protože byla zima.“…………“nechala se Rosalinda unést svou fantazií a vymýšlela příběh Lippinova kmene.“ – 59 a Ernest jí pomáhal

  • On je král Lappin, ona královna Lapinová. Naprosté protiklady; on je smělýa rozhodný; ona ostražitá a nevypočitatelná. On vládne rušnému světu králíků; její svět je opuštěný a tajuplný a ona se jím většinou toulá za svitu měsíce. Přesto se však jejich území stýkají; jsou král a královna.“ – 60

  • Nikdo neměl o existenci takového světa potuchy. O to byla celá hra zábavnější! Měli pocit, snad ještě silnější, než většina mladých novomanželů, jakéhosi spojenectví před ostatními.- 60/61

  • Ne, není šťastná. Ani trochu není šťastná. Podívala se na Ernesta, stojícího rovně jako pravítko, a jeho nos byl stejný jako všechny ostatní nosy na rodinných portrétech; nos, který se nikdy nepokrčil. – 62

  • Víš, Lapinová…“ …………“je pryč, Erneste.“
    “Ano,“ řekl po dlouhé odmlce. „Chudák Lapinová…“
    Urovnal si kravatu v zrcadle nad krbovou římsou.
    “Chytila se do pasti,“ řekl. „Je mrtvá.“ Posadil se a začal si číst noviny.
    A to byl konec toho manželství.

 

Předměty: ---------------------
Dáma v zrcadle: Portrét

  • about life of Virgina Wooolf I think

  • a pokoj jako lidskou bytost vyplňovala a zahalovala mračna vášní a zuřivostí a smutků. Ani dvě vteřiny nezůstalo nic stejné. – 73/74

  • je totiž vyloučeno, aby jakákoli pětapadesátiletá nebo šedesátiletá žena z masa a krve byla opravdu věnečkem nebo útlým výhonkem. Taková přirovnání jsou úplně nevhodná a povrchní – jsou dokonce krutá, neboť se jako svlačec zachvívají člověku před očima a zakrývají mu pravdu. Pravda tu však někde musí být; musí tu být ta zeď. – 74

  • Při přemýšlení o Isabele se její pokoj ještě víc zaplnil stíny a symboly; kouty se zdály temnější, nohy židlí a stolů vytáhlejší a zakroucenější. – 75

  • určitě bylo možno proniknout hlouběji do její (Isabeliny) bytosti. Její mysl byla v tom okamžiku plná něžnosti a lítosti… Když musela odstřihnout přerostlou větev, vyvolávalo to v ní žalost, protože ta větev byla kdysi živá a Isabella život milovala. Ano, a součastně jí pád větve připomněl, že i ona musí zemřít, a uvědomila si všechnu marnost a pomíjivost věcí. – s.77

  • Zůstala jen holá tvrdá zeď. Žena sama o sobě. Stála obnažená v nelítostném světle. A nic v ní nebylo. Isabella byla úplně prázdná. Neměla žádné myšlenky. Neměla žádné přátele. Na nikom jí nezáleželo. Pokud jde o ty dopisy, jsou to všechno jen účty. Jen se podívejte, jak tu stojí, stará a hranatá, žilnatá a zbrázděná, s vysoko posazeným nosem a vrásčitým krkem, a ani se nenamáhá je otevřít. Lidé by neměli nechávat v pokojích zavěšená zrcadla. – s.78

 

Vévodkyně a klenotník:

  • Často se však uvolnil a znovu se z něj stal malý chlapec v uličce. – 79

  • Tenkrát byl mladý. A pak se oblékal stále vybraněji a zpočátku měl dvoukolou drožku; pak automobil; a nejprve sedával na prvním balkóně, pak začal chodit do lóže. A v Richmondu měl vilu s vyhlídkou na řeku a s mřížemi porostlými rudými růžemi; a mademoiselle každé ráno jednu utrhla a zastrčila mu ji do knoflíkocé dírky. -80

  • Nebyl snad stále tím smutným člověkem, neuspokojeným člověkem, člověkem, který neustále hledá cosi skrytého, ačkoli vyhrál svou sázku? – 81

  • Slzy!“ řekl Olivek, když pohlédl na perly.
    “Krvácející srdce!“ když pohlédl na rubíny.
    “Střelný prach!“ pokračoval a prohrábl diamanty, až se zablýskaly a zazářily. -82

  • Olivek vstal a slyšel šustění šatů vévodkyně přicházející chodbou. Pak se objevila, vyplnila dveře, vyplnila místnost vůní, slávou, povýšeností, nádherou, pýchou všech vévodů a vévodkyň spojenou v jediné vlně. A stejně jako se láme vlna, i ona se zlomila, když usedla a Olivek Bacon, slavný klenotník, byl zaplaven a zahlcen její přítomností, zahalen zářivě jasnými barvami, zelenou, růžovou, fialovou; a vůněmi; a duhovým třpytem; a paprsky vystřelujícími z prstů, pokyvujícími z per, probleskujícími z hedvábí……… -83

  • Byli přátelé a zároveň nepřátelé; on byl vládce, ona vládkyně; jeden druhého podváděl, jeden druhého potřeboval, jeden druhého se bál, oba to pocítili a poznali vždy, když se jejich dlaně takhle dotkly v malé zadní místnosti, kde venku zářilo bílé světlo, stál strom se svými šesti listy a zněl hluk vzdálené ulice, a kde měli za zády nedobytné pokladny. – 83

  • A vévodkyně mu odkryla své srdce, soukromí svého srdce, dokořán je rozevřela. – 83

  • vévoda: „Ten bídák! Ten podvodník!“ zasyčela.

  • Ach, maminko, odpusť mi!“ vzdychl a pozvedl ruku, jako by starou ženu z obrazu žádal o prominutí. A opět byl malým chlapcem v uličce, kde se v neděli prodávali psi. – 85

 

Okamžiky bytí: „Slaterovy špendlíky jsou tupé“

  • Crayerovi nepoznali manželství. Srželi si kočky, a člověk měl pocit, že ty kočky toho vědí o římských urnách a vázách tolik, jako nikdo jiný. – 87

  • Julia Crayerová: „Muži jsou vlastně k tomu, aby nás chránili.“ – 89
    “Ale já nestojím o ochranu.“ – Fanny
    K ničemu jinému muži nejsou, řekla tehdy.

  • Její bratr byl mrtev. Její sestra měla astma a věřila, že ponebí v Edinburghu jí udělá dobře. Pro Julii bylo příliš pochmurné. Možní také trpěla bolestnými vzpomínkami protože tam zemřel její bratr – slavný archeolog. Julia svého bratra milovala. Teď bydlí v malém domku nedaleko Brompton Road úplně sama. – 92

  • fanny – příšerné bolesti hlavy

 

Dáma v zrcadle: Portrét

Muž, který měl rád lidi:

  • Richard Dalloway pořádá večírek? – WTF!!!

  • Byl tam Joyhnos, vůbec si neměli o čem povídat. Jako mladík býval hrozně domýšlivý; s léty jeho sebevědomí snad ještě vzrostlo. – 94/95

  • Právník: „íné, upovídané, vyfintěné vznešené dámy a pánové bez jediné vlastní myšlenky v hlavě, se v jednom kuse smály a hovořili…. – 95

  • Právník: Udělal jsem za jediný den pro lidi víc, než vy za celý život. Opravdu, nedokázal to v sobě potlačit. – 96

  • A Prickett Ellis cítil, jak v něm cosi narůstá, co této mladé dámě srazí hlavu, co z ní udělá oběť, rozdrtí ji …. – 98

  • ale v jádru se to všichni bojí říct, štěstí je laciné až hanba! Člověk je může mít docela zadarmo. Krásu. – 98

  • Slečna O’Keefová byla zmatená a znechucená (ze setkání s Ellisem); byla pošpiněná, místo aby byla očištěná – 99

  • A pak s nenávistí vůči sobě navzájem, s nenávistí k celému domu plnému lidí, kteří se zasloužili o tento nepříjemný večer, přinášející jen zklamání, dva milovníci lidí vstali a beze slova se rozešli navždy. – 100

 

Reflektor:

Odkaz:

  • Vypadalo to, jakoby svou smrt tušila (Sisi). A přitom byla úplně zdravá, když toho rána před šesti týdny vyšla z domu; když sestoupila na Picadilly z chodníku do vozovky a srazilo ji auto. – 106

  • Patnáct svažečků v zelené kůži stálo za ním na jejím psacím stole. Po celou dobu trvání jejich manželství si psala deník. Některé z jejich velmi vzácných – nemohl říci hádek, snad rozmíšek – vznikly právě kvůli tomu deníku. – 106

  • Vzápětí byla pryč. Její slova a pohled, který je doprovázel, byla nečekaná. Téměř to působilo dojmem, jako by věřila nebo doufala, že ji bude potřebovat. Když se vracel ke svému křeslu, napadla ho zvláštní, snad fantastická myšlenka. Je snad možné, že po celá ta dlouhá léta, kdy ji téměř nevnímal, k němu ona, jak říkají romanopisci, planula tajenou vášní? – 109

  • A ona byla pochopitelně stále častěji sama. Zřejmě ji také velmi trápilo, že neměli děti. – 110

  • Nedokázal rozluštit ani slovo: mohlo však existovat jediné vysvětlení: ten bídák po ní chtěl, aby se stala jeho milenkou. Sami v jeho salónu! – 112

  • Nevímjaksejmenuje si čte deník jeho nedávno tragicky zesnulé manželky, která se nechala srazit autem a zjišťuje, že měla zřejmě poměr s bratrem její spolupracovnice, který se zasebevraždil před ní a ona si z něho vzala příklad.

  • Provedl to, čím vyhrožoval.“ A potom – co bylo potom? Obracel stránku za stránkou. Všechny byly prázdné. Až nakonec, den před její smrtí: „Najdu odvahu udělat to také?“ To byl konec. – 112

  • Ne!“ vykřikl. „Nic!“
    Dostal svůj odkaz. Řekla mu pravdu. Sestoupila z chodníku, aby se připojila ke svému milenci. Sestoupila z chodníku, aby od něj uprchla. – 113

 

Spojeni a odloučeni:

  • a z jejich životů se ve svitu měsíce stávají kratičké hmyzí životy, úměrně nedůležité. – 114

  • Slečna Anningová vycítila, že zcela bezděčně odhalila v tomto muži jeho pravou podstatu, na níž je vybudována jeho falešná osobnost. Pod vlivem měsíce (měsíce, který pro ni symbolizoval muže; viděla jej skulinou v zácloně a celá se koupala v jeho světle) byla ochotná říci téměř cokoliv, a tak se pustila do odkrývání toho pravého muže, pohřbeného pod tím falešným, a v duchu si říkala: Jen dál, Stanleyi, a neboj se, což bylo jakýmsi jejím heslem, tajnou ostruhou nebo bičem, jakého užívají lidé středních let k vyhánění nějakého hluboce zakořeněného zlozvyku…. – 115

  • Často si říkal, že ztroskotal, protože se nedokázal docela odpoutat od lidí a společnosti žen, které pro něj byly tak nezbytné, a psát. – 117

  • Kdykoli se probudím nebo slyším v noci hrom, řeknu si v duchu: Někdo přišel o život.“ – 118

  • Já jsem si Canterbury zamilovala,“ prohlásila.
    Okamžitě projevil zájem. Byl to jeho dar, jeho neštěstí, jeho osud. – 118

  • Někdy litovala, že se nevdala. Někdy se jí zdál klid a mír středních let spolu s automatickou ochranou mysli před zraňujícími údery jaksi neušlechtilý ve srovnání s hromobitím a květy canterburských jabloní. Dovedla si představit něco jiného, víc jako blesk, intenzivnějšího. Dovedla si představit nějaký fyzický pocit. Dovedla si představit… - 119

  • Ze všech věcí není nic tak podivuhodné, jako lidský vztah, pomyslela si, se všemi proměnami, neobyčejnou iracionalitou; v té chvíli se její odpor téměř vyrovnal té nejupřímnější a nejvášnivější lásce… - 119

  • Usmál se; vyšel jí vstříc; přehodil si znovu nohu přes nohu. Dohrála svou úlohu; on také. A tak to skončilo. Na oba se mžiku snesla ona umrtvující prázdnota pocitů, kdy je mysl nehybná a její stěny vypadají jako tabulky břidlice; kdy prázdné místo téměř bolí a zkamenělé a upřené zraky vidí stále stejný bod – výšivku, koš s uhlím – s přesností, která je úděsná, žádný cit, žádná myšlenka, ani sebemenší dojem ji nepřicházejí uměnit, uzpůsobit, přikrášlit, protože prameny pocitů se zdají být zapečetěné; a jak mysl upadá do nehybnosti, upadá do ní i tělo; ztuhlé, strnulé…. – 120

  • Viděla jsem vás na Mistrech pěvcích a vy jste se ke mně neznal. Vy bídáku,„ řekla slečna Cartwrightová, „nezasloužíte si, abych s vámi vůbec ještě někdy promluvila.“
    A tak se konečně mohli rozejít. – 120

 

Shrnutí:

  • Bylo by úžasné, kdyby se mohla ocitnout na jejich místě, ale byla odsouzena k tomu, být sama sebou, a tak mohla jen mlčky sedět venku na zahradě a nadšeně tleskat lidskému společenství, z něhož byla vyloučena. – 123

  • Položila stejnou otázku té bytosti, kterou si teď ve své skromnosti sestavila z moudrosti a moci ostatních lidí. Odpověď často přicházela náhodou – odpověď svého starého kokršpaněla poznala podle toho, jak vrtěl ocasem. – 124

  • Častokrát jej viděla; mezi jeho větvemi pozorovala zarudlá oblaka nebo rozčísnutý měsíc, vystřelující nepravidelné stříbřité záblesky. A ta odpověď? Nu přece, že duše – neboť si byla sama v sobě vědoma pohybů nějaké bytosti, která se v ní zmítala a snažila se jí uniknout a kterou prozatím nazývala duší – je od přírody samotářská, je ovdovělý pták; pták usazený opodál na stromě. – 124