Informátor:
/Milý moji, vidím, že netušíte nic o té módě českého plesu, která se v poslední době po Praze vzmáhá. Za každé německé slovo tam na vás vymámí dvacetník pokuty. A tančí se kolem Jungmannova slovníku, vystaveného na mramorovém podstavci a obloženého bílými liliemi a rudými růžemi. Ptáte se, co je to zač ten Jungmannův slovník? Prostě hromada slov, kterým Čech nerozumí a Němec je ani vyslovit nedokáže. Bible českých vlastenců. Českých vlastenců? tážete se možná překvapeně. Cožpak hrdina tohoto příběhu, jeho vypravěč, neřekl o sobě, že i on je Čech? Kde se tedy v něm bere takový odstup, taková ironie? Ale moji drazí, žijeme přeci v moderním, devatenáctém století. Každého z nás samozřejmě lehce dojímá onen kraj, kde jsme se zrodili. Vzpomínku na něj nosíme ve svém srdci jako svátost nejsvatější (což píšu s vědomím, že pro cenzuru budu muset tento příměr asi škrtnout)./

Komandant:

/Střílejí do lidí. Vojáci střílejí do lidí. Všechny nás pobijou. Stavte barikády! Barikády stavte… Trhla rukou, jakoby divoce někomu cosi ukazovala, a on měl najednou pocit, že ukazuje na něho, že jemu zatíná prst do hrudi, že právě toto je ona výzva, na kterou léta čeká, po které léta touží, vyzvání, aby se vzepřel, aby se vydal na vznešenou pouť, dál od všech těch, co žijí ze dne na den, bez vyššího posvěcení, bez ideálu, bez touhy, bez jiskry ducha v prsou. Díval se do divoké, pokřivené tváře té ženy z lidu, z toho druhého, neznámého světa, se kterým se míjel na ulicích, za kterým se ohlížel s očima plnými otazníků, ve kterém doufal nalézt spojence, ale nechápal jak, tak cizí, tak neprostupný to byl svět. Najednou tedy spatřil živé vtělení Slávy, v téhle ženštině, jejíž údy nehalilo římské roucho, jejíž lebku nekryla zlatá přilbice. Celý její zjev byl v té chvíli tak pramálo slavnostní, že zaváhal, byl zmaten, přestože slova k němu zaznívala, jako rajská hudba. Jak rázně, jak rázovitě zní naše posvátná řeč v ústech téhle prostovlasé ženy!

- Barikády, křikla chraplavým hlasem. Ne, ten hlas, takový chraplavý, drsný hlas neslýchal ve svých snech, ale slova rozpoznával, slova k němu mluvila. Les barricades, to už není slovo, to je revoluce sama, to je Robbspierre, gilotina, klobouky, hlavy kutálející se po krví potřísněné zemi a ozbrojený lid, připravený k obětem. Za svobodu, za rovnost, za bratrství. Už tedy i v Praze, říkal si…/

Guvernantka:

/FLČ: „Opravdový cit kloní se k truchlivosti, k sladkému nebo trápícímu toužení, kteréž vzbuzeno býti může pomíjitelností zemských věcí, nenaplněním žádostí srdečných, zničením životního štěstí. …..

A jaká je to ostatně ELEGIE? Rytmus jak pokulhává! Má tu být elegické distichon, hexametr se má snoubit s pentametrem jako muž se ženou, mužský hlas a ženský hlas se střídají, doplňují se. Nemohl jsem to číst dál. Ani slabiky nesouhlasily. Jednou jich bylo moc a jindy zase málo. Rýmy byly někdy až nepříčetně odvážné.“

AR: „A já slyším slova o ztracené lásce a o ztracené vlasti. O ztracené řeči, se kterou se dalo o dávné vlasti hovořit. ELEGIE. Obtéká mě jako velká krůpěj slzy.“/

Medikus:

/Vyšel jsem si na procházku s naším Ferdinandem, abych se ujistil, že věci zůstávají na svých místech. Šli jsme zahradami až ke zdi a pak zase zpět a rozmlouvali jsme. Potkali jsme také naši Zdeničku Havlíčkovou, ani jsem se jí nemusel ptát, jak se cítí, byla veselá a kypěla zdravím. Přitulila se k mému rameni tiše a něžně, jako když usne ptáče. Když jsme se vraceli, na hlavní budově už spouštěli z oken černé sukno. Ale věděl jsem, že nás se to netýká. V našem světě se přece nic neztrácí, ani naši velcí králové neumírají, a zůstávají tady s námi, žehnají ním a věští nám velkou budoucnost. Čekáme jen, až se ta budoucnost přihlásí a řekne, že nás potřebuje, a rozvineme se do plného květu. A ona nás potřebovat bude, protože jsme její paměť./