Postavy:

MARIE

ELIŠKA

LEONID

BILL

DĚTI:ANDREJKA a HONZÍK

Blabla:

Světlo na 1. postavu. Stojí na něčem vyvíšeném, jinak není vidět nic.

Drahý Leonide,

svírá se mi srdce, když si vzpomenu, že jsi ode mne na míle daleko. Sestra má dnes špatný den. S nikým se nebaví, je protivná. Mám dojem, že s ní není něco v pořádku. Ano, je pravda, že mívá často různé vrtochy, ale tentokrát je její chování jiné, poněkud zvláštní, výstřední... Chtěla bych jí pomoci, nějak ji rozveselit, ale nevím, jak. Není s ní kloudné řeči. Nepláče, ani nenaříká, to také nikdy nedělala, ale čiší z ní smutek a úzkust, která, když se skloubí s její výbušnou povahou, nenese nic dobrého. Ale dost! Dost už bylo řečí o sestře. Očekávala jsem tvou zprávu o mnoho dříve. Ani netušíš, jak mi dny bez tebe připadají nicotné, jako bych se nemohla pořádně nadechnout.Víš, jak trpím, když ani nevím, jestli jsi ještě zdravý a na živu. Napiš brzy! Prosím!

S láskou tvá věrná Eliška

Obývací pokoj – pohovka, křesla, stolek, na stěně veliké zrcadlo. Eliška – energická, má dobrou náladu. Marie – kouří, smutná, skleslá, sedí v pozadí v jednom z křesel, občas vzhlédne na E., jinak kouká do prázdna. Po pokoji pobíhají děti. Bill sedí v jiném křesle blíže k publiku, než Marie a čte si noviny, kouří doutník.

Eliška:

Dnes je tak krásně! Ptáci zpívají, jabloně už kvetou! Miluji duben, příroda je v něm tak nádherná! Tak moc! Zkrátka a dobře, já prostě miluji jaro.

Marie: pochybovačně

A od kdy prosímtě! Vždyť máš na jaře vždycky nos jak bambuli a oči jak angorský králík. Ostatně s těmi svými alergiemi už bys měla začít něco dělat.

Eliška: nevnímá M. směje se

Jenom jedna věc mi tu schází a nedá mi spát. Kdyby tak bůh dal, aby se Leonid vrátil v pořádku!

Eliška vytáhne ze zásuvky fotografii L. Marie se zvedne, dívá se na fotku.

Marie: rozhořčeně

Leonid, pořád ten tvůj Leonid. Taháš s sebou furt tyhle ušmudlané obrázky a na nic jiného si ani nevzpomeneš! Jen si v tom naříkání pokračujte, novodobá paní Bovaryová!

Eliška: zírá na Marii s otevřenými ústy

Co to do tebe vjelo, prosímtě?!

Marie:

Kdo tě má pořád poslouchat! Jsi snad už dospělá, máš manžela a děti, nemílím-li se, a pořád se chováš, jako malá ufňukaná holčička, jejíž první kluk jí utekl.

Eliška:

Tos trochu přehnala, nemyslíš? Když už si chceš vylít vztek na mně, ano, opět na mně, tak alespoň používej nějaké rozumné argumenty. Já... už jsem si zvykla na ty tvé změny nálad, zvykla jsem si na to, že ráno jseš mou nejlepší kamarádkou a večer mě nenávidíš, opovrhuješ mnou. Teď ti něco povím Marie a stojí-li při mně alespoň jeden svatý, ty mne vyslechneš a nebudeš na mě naštvaná. Asi tuším, v čem je problém, vidíš ve mně sebe. Jenže já mám něco víc, než ty – a naopak. Ne, neříkám, že mi závidíš, nebo chováš vůču mně nějakou zášť, ale …

Marie se otáčí k odchodu a hází na Elišku vražedný pohled.

Ne, prosím, neodcházej. Zkus ještě vyslechnout mou poslední větu. Marie, jsi smutná, zachmuřená, neumíš se radovat, ale proč? Proč? To ti toho život dává tak málo? Vadí ti snad, že se ti nepoštěstilo mít vlastní děti a já ano?

Marie se se slzami v očích nadechuje a chystá se Elišce odpovědět, v tom se však Bill pochichtává, kouří doutník.

Bill: ÁÁ, dnešní kurz je 27,50, od včerejška stoupl o celou korunu! Konečně na Billíčka došlo a stane se z něj milionář!

Zvedne se z křesla, je čelek k publiku. M s E jsou k sobě otočeny zády. E si cosi čte, M usilovně o čemsi přemýšlí.

Milé sestry, omluvte, prosím na chvíli mou přítomnost. Billíček si totiž musí zatelefonovat a konečně z něj bude boháč!

Bill kráčí pomalu k sestrám, po cestě odloží noviny, vezme si z bonboniéry na stolku bonbón, projde kolem sester. Když je míjí, hledí střídavě na jednu a pak na druhou. Už je skoro v zákulisí, v tom se otočí, vrátí se k sestrám. Chytí je za ramena.

Ale sestřičky, takhle vám to vůbec nesluší. Přestaňte trucovat a podejte si hezky ruce na znamení přátelství až za hrob.

Máša se na něj otočí a vrhne na něj vražedný pohled.

Jasně, jasně, někdy je lepší jen mlčky projít. Rozumím.

Bill odchází, prozpěvuje si, směje se.

Žena je záhada,

jak rajská zahrada,

muž občas postrádá řešení,

po jeho nemilém hřešení.

Máša naštvaně „s nosem nahoře“ odchází ze scény.

Elizabeth volá za Billem.

Elizabeth: Ach Bille, ty jsi tak nepoučitelný! Kvůli těm tvým transakcím skončíme všichni jednou na dlažbě! To jsou ty sourozenecké hádky. Každému užírají nervy a kousek po kousíčku i pár let života. Já nevím, proč to lidé, jako jsme třeba my, dělají, proč se hádají kvůli věcem, které sami nechápou a nerozumí jim a poté se vymlouvají na svá srdce a na bolesti hlavy.

Světla zhasnou. Je tma, v pozadí je slyšet šplýchání vody, vítr, děti, jak si hrají. Po chvíli se světla rozsvítí. Na jevišti je bílá lavička, v pozadí je rybník, na němž plují 2 labutě – samičky, jeden samec, mláďata.

Elizabeth: Ah, Marie, tady jsi. Je dobře, že sis vyšla také na chvíli na vzduch. Mohu si k tobě přisednout?

Chvilé ticha...naštvaně Dobře, nebudu tě rušit.

Andrejka: Teto, můžeme nakrmit labutě?

Marie: Ano! Jistě! Samozřejmě! Nakrmte si, koho chcete, mně je to jedno!

Honzík: Hele, podívej, jak krásně jí, tahle samička, sameček a mláďátka.

Andrejka: To jo, ale proč si tamhleta samička nevezme ani ždibíček? Proč k nám nepřipluje.

Honzík: Vypadá smutně.

Andrejka: To jo, to vypadá...odmlka, děvčátko přemýšlí... Teto, proč je ta labuť smutná?

Marie: jakoby se probrala z přemýtání, smutně

Proč je smutná? Protože je sama! Sama v tomhle zpropadeném světě. V tom obrovském davu, který se valí po ulicích a smete s sebou každého, kdo se mu jen náznakem postaví do cesty. Postupně se z něj stane kolos, v němž budou všichni stejní a nebude se lišit jeden od druhého. Každý bude mít stejná ústa, stejný nos, stejné rty... Za pár desítek, možná stovek let tomu kolosu upadnou nohy a celý se roztříští na malé kousíčky. Snad alespoň někoho napadne, že takhle by to dál nešlo a postaví se na vlastní nohy, bude používat vlastní hlavu...

Marie kouká do neznáma, opět přemýšlí, teď již potichu.

Andrejka: A proč je sama? To nemá žádné kamarády? Nebo si žádné nedokáže najít?

Děti mají oči upřené na Marii, ta stále kouká kamsi do dáli. Nikdo nic neříká. Stronzo. Chvíli je úplné ticho.

Honzík: strčí do Marie. Teto, proč je sama?

Marie se ne příliš přívětivě podívá na děti a odchází. Světla zhasínají. Je slyšet děti, jak se hádají.

Andrejka: Jsi hloupý. Teďka se na nás teta naštvala. Kdybys chvilku počkal a nenaléhal tolik na odpověď, tak by se nic nestalo!

Honzík: To není pravda! Tys ji naštvala tou svojí hloupou otázkou!

Andrejka: Proč říkáš, že byla hloupá, když ses na tu samou otázku zeptal později sám?!

Honzík: Víš co? S tebou nemá vůbec smysl se dohadovat! Vůbec nepoužíváš relevantní argumenty.

Andrejka: Víš ty vůbec, co to relevantní znamená?!

Honzík: To nevím, ale tatínek to takhle používá.

Andrejka: Už jsem ti to říkala! Jsi hloupý!

Honzík: Ty jsi hloupá! Ty snad víš, co to znamená?

Andrejka: Ne, ale...

Honzík: No, tak vidíš!

Světla se rozsvěcují. Na jevišti je opět původní obývací pokoj. Elizabeth sedí v křesle a čte si knihu. Marite vejde dovnitř. Cestou si pověsí kabát na věšák a jde si sednout.

Marie si zapálí cigaretu. Rozhořčeně.

Marie: Nechápu, že ty a ty tvoje děti nemůžete nechat člověka na chvíli samotného. Mají to po tobě! Neustále musíte být někomu za patami a pozorovat, co dělá. To je posedlost! To nechápete, že každý chce být čas od času na chvíli sám?!

Elizabeth naštvaně zavře knihu. Už už chce Marii něco říci. V tom však dovnitř vběhne Bill společně s dětmi.

Andrejka: Chyť si mě, chyť si mě!

Honzík: Já sem tady!

Sestry se na sebe koukají vražedným pohledem. Stronzo. Marie si občas přihne z cigarety. Bill i děti jsou rozesmátí a hrají na babu.

Bill: Rošťáci! Já vás dostanu. Marie, Eli, pojďte si zahrát s námi, ať mi pomůžete ty dva chuligánky zpacifikovat! Haha! Víte, jakou mám radost?

Se širokým úsměvem se otočí se k sestrám. Chvíli je ticho, děti přestanou běhat. Otočí se, spadne mu úsměv a potichu si pro sebe brblá.

Bill: ...chtěl jsem vám jen říct, že se na mě konečně štěstí otočilo čelem a přestalo mne kopat do pr.. zarazí se... zadku. Že se mi konečně podařilo koupit akcie jedné velké firmy, co vyrábí auta... Ale kdyby pohled zabíjel...Pojďte děti, necháme tady dámy samotné. To mi připomíná jednu melodii.

Všichni tři odcházejí a Bill si přitom prozpěvuje:

Žena je záhada,

jak rajská zahrada,

muž občas postrádá řešení,

po jeho nemilém hřešení.

Bill: Na chvíli se ještě zastaví. Máša je zádumčivá, to ano, ale Eli, má milovaná Eli se začíná chovat stejně. Ach ne! Jenom to ne!