„Třicet pět korun? Cože?“ Valím oči na paní pokladní Marušku u nás v Eurestu. „Jo. Změnil se zákon. Jestli chceš, můžeš si k tomu vzít polévku zadarmo.“ „Aha. Díky. Vývar s krupkou (přemazaném na Kupku), nejím.“ Odeberu se tedy s talířem nudlí pokapaných kečupem za celých třicet pět korun k ostatním spolužákům. „Co se tak divíš. Před týdnem to běželo ve zprávách. Dobeš zavedl nějaké reformy ohledně stravování,“ říká Mára. „Aha, to jsem nevěděla. Moc to nesleduju.“ „To bys ale měla,“ ozve se z druhého konce stolu. „týká se to nás všech.“ „Jo, já vím.“

A tak jsem utřela hned třikrát. Za jídlo jsem zaplatila o čtyři (!) koruny víc, než normálně, přičemž ty čtyři koruny spadají na polévku, kterou nejím. Byla jsem za tu hloupou a nevnímající, která nesleduje aktuální dění a ještě ke všemu se o to ani nezajímá!

Hryzalo mne svědomí, a tak jsem si řekla, že si tedy projednou koupím noviny. Po mnoha nudně znějících titulcích, jejichž názvy jsem neměla chuť ani dočíst do konce, jsem narazila na nadpis, který mne na první pohled zaujal, a to ze dvou důvodů – evokoval ve mne docela vtipné představy a navíc se týkal tématu, ve kterém jsem měla značné mezery (jak jsem zjistila ve škole). Vláda definuje hračku a Dobeš oběd.

Člověk se vyvíjí. Společnost se vyvíjí. A proto i zákony, které si společnost vytváří, se musí vyvíjet. Kvůli tomu už tedy nemůžeme rozlišovat jen hlavní jídla od doplňkových, ale musíme dodat, že „Obědem se rozumí polévka nebo předkrm, hlavní chod, nápoj a případně doplněk – salát, dezert, ovoce.“¹. Zajímalo by mne, jestli se společnost bude vyvíjet i nadále a k této vyhlášce zanedlouho nepřibude třeba: „...přičemž polévkou se rozumí jídlo tekuté konzistence, do které mohou být přidány tyto ingredience:“, natož bude následovat minimálně desetistránkový seznam potravin, které lze zařadit mezi ingredience a další, o něco delší seznam věcí, které mezi ingredience nepatří.

Zabědovala jsem, že jsem si tenhle článek nepřečetla už ráno. Pak bych byla za chytrou a neměla žádný ze tří restů. Ale myslím, že minimálně jeden se mi podařilo smazat – zajímala jsem se o aktualní dění - donutila jsem se dojít do trafiky (nikdo neví, že ji mám po cestě domů), koupit si tam noviny a celé je prolistovat. Musím uznat, že jsem se nic moc nedozvěděla, kromě toho, jak je zbytečné rozpitvávat něco, co v minulosti docela fungovalo.

Když jsem o svých odpoleních činech večer přemýšlela, přišla jsem na to, že jednou za čas se vyplácí přečíst si noviny. Dá se nad nimi docela slušně zasmát, pokud máte dobrou náladu. Můžete se nad nimi rozplakat, pokud máte špatnou. Když budete číst noviny, lidé si o vás nebudou myslet, že jste ignoranti a že se nezajímáte o to, „co se týká nás všech“. V žebříčku vzdělanosti v jejich očích stoupnete. A nakonec je to přínosné i pro vás. Jelikož ve většině případů následně v praxi zjistíte, že se vše týká i vás. Kdo by byl bez tisku například kdy řekl (aniž by studoval zákoníky), že „Prasetem se rozumí zvíře druhu prase.“²?

1 vyhláška o školním stravování č. 463/2011

2 vyhláška o minimálních standardech pro ochranu hosp. zvířat č. 464/2009 Sb.