Ty stíny a světla. Míhají se, obtékají vás, když se autem vracíte domů po Národní třídě. Vaše oči jsou unavené, víčka těžká. Sledujete ta světla - míjíte první, druhé, třetí... Ne! Ne! Nesmíte usnout. Promnete si oči. Na zadním sedadle spí dítě. Vaše dítě. Tiskne si k hrudi plyšového králíčka. Hlavu si opírá o okraj dětské sedačky. Jeho ústa se pohybují v harmonickém rytmu. Vnímáte ta světla. Čtyři, pět... Barvy se míchájí, vpíjejí se navzájem do sebe - oranžová, žlutá, černá...

Najednou jste doma. Ve své posteli. Minuty mezi tím, co bylo a tím, co je, se zdají být nepodstatné, velmi nízké a podřadné na to, aby se vám uložily do podvědomí. Chce se vám spát. Ale nemůžete.... Co jste to chtěli? Oranžová, žlutá, černá, šest, sedm...A přitom uběhlo jen pár vteřin od té chvíle, co jste se dívali na svého spokojeného syna. Jste unavený. Jak jste se tak rychle dostal do své postele? Zajímá vás to. Jste unavený. Odpověď necháte na ráno. Hlava vám padá na hruď. Spíte...sladce...jen...

Ta tupá bolest hlavy vám do toho harmonického okamžiku nezapadá. A pak také...ten křik, ano, ten vzdálený, dušený křik. Ještě něco... ještě je tu něco neobvyklého. Ne, nechcete otevřít oči, nechcete se přesvědčit, zda jste opravdu ve své posteli. Obtěžuje vás to, chcete spát. „Nechte mě spát!“ Vaše ústa se pohybují. Kužel prudkého světla vám proniká až do útrob. Osm, říkáte si v duchu. Ta tupá bolest se zvyšuje, už se to nedá vydržet. Spi, spi! Našeptává podvědomí. Spi sladce, spi dokud můžeš, spi navždycky... Ne! Neprobouzej se do toho, nechceš to vidět. Bolest ustupuje. Odcházíte po cestě bez konce, nevíte kam, ale je vám dobře. Křik ustal. Světlo se ztlumilo. Nevíte proč, ale kráčíte dál a dál kamsi do neznáma, vybavuje se vám úsměv vaší maminky, podává vám plyšového králíčka. Máte radost, neuvěřitelnou radost z toho narozeninového dárku, který jste právě dostal. Páté narozeniny, ano, už jste tak starý. Ale ten králíček. Vrtá vám hlavou, před chvílí jste ho někde viděl, byl vám na blízku. Musíte otevřít oči! Měl byste! Nechce se vám... Ta bolest se opět vrací. Křik je snad ještě hlasitější, než předtím. Už víte, co je ta další podivná věc, je to houkačka, hrozně hlasitá, myslíte, že se vám rozskočí hlava. „Odstupte!“ slyšíte lidský hlas. Je velmi přísný, velitelský. Je vám nepříjemný. „1 miligram Non adrenalinu!“ Do ruky se vám zabodává jehla. Cítíte to píchnutí. Je vám špatně od žaludku. Už vidíte jen černo. Nic víc, než černo.